Příspěvek 4 % u rizikových prací: první rok, kdy kategorizace prací stojí peníze

Kategorizace prací byla dvacet let papír. Firma ji zpracovala, poslala na hygienu, založila do šanonu a vytáhla, když přišla kontrola nebo když bylo potřeba poslat někoho na prohlídku. Jestli byla práce zařazená do kategorie druhé, nebo třetí, se v běžném provozu skoro nepoznalo. Rozdíl dělaly lhůty prohlídek, evidence a občas hlášení hygieně. Peníze se od kategorie neodvíjely.

Od 1. ledna 2026 to neplatí. Zákon č. 324/2025 Sb. ukládá zaměstnavateli platit 4 % z vyměřovacího základu na penzijní spoření každému zaměstnanci, který ve třetí kategorii odpracuje za měsíc aspoň tři směny, pokud je ta třetí kategorie kvůli vibracím, chladu, teplu nebo celkové fyzické zátěži. Za nezaplacení hrozí pokuta až dva miliony korun. Evidence se uchovává deset let a kontroluje ji správa sociálního zabezpečení, tedy úřad, který s kategorizací prací neměl do loňska nic společného.

Tohle není článek o penzích. Je o tom, že rozhodnutí, které dřív dělal bezpečák od stolu a hygiena ho orazítkovala, teď má cenu v řádu desítek tisíc korun na jednoho člověka a rok. A že firmy, které mají třetí kategorii „historicky“, protože ji tam někdo v roce 2009 napsal a od té doby ji nikdo neměřil, právě zjišťují, kolik ten zvyk stojí. Zařazení do kategorií jako takové popisuje samostatný průvodce, tady jde o to, co se z kategorie od letoška platí.

1. Co zákon č. 324/2025 Sb. zavedl, řečeno bez paragrafů

Zákon je krátký, dvanáct paragrafů, a dá se shrnout do čtyř vět. Zaměstnanec, který dělá rizikovou práci třetí kategorie pro jeden ze čtyř vyjmenovaných faktorů, má právo, aby mu zaměstnavatel platil příspěvek na penzijní připojištění nebo doplňkové penzijní spoření. Příspěvek je 4 % z vyměřovacího základu za každý měsíc, ve kterém odpracoval aspoň tři směny takové práce. Právo musí sám uplatnit, písemně, a sdělit, kam se má platit. Zaměstnavatel ho o tom právu musí předem informovat, platit do konce následujícího měsíce, vydat potvrzení a deset let vést záznamy.

Čtyři faktory jsou v § 2 vyjmenované uzavřeně: vibrace, zátěž chladem, zátěž teplem a celková fyzická zátěž, u té poslední jen jde-li o dynamickou práci velkými svalovými skupinami. Nic jiného. Kdo má třetí kategorii kvůli hluku, prachu, chemickým látkám nebo pracovní poloze, příspěvek neplatí, i kdyby šlo o práci objektivně těžší. Zákon nehodnotí, jak je práce nebezpečná, ale jestli spadá do jedné ze čtyř škatulek, které si zákonodárce vybral.

Proč právě tyhle čtyři? Odpověď je v důchodové reformě, o které bude řeč o kapitolu níž. Tady stačí vědět, že to jsou faktory, které opotřebovávají tělo tak, že člověk v šedesáti tu práci už fyzicky nedělá, a přitom nejsou dost „těžké“ na to, aby práce spadla do čtvrté kategorie. Zákon č. 324/2025 Sb. je pro ně náhrada: místo dřívějšího státního důchodu dostanou peníze do třetího pilíře a novela zákona o doplňkovém penzijním spoření jim zároveň posunula věk, od kterého si naspořené prostředky mohou vybrat jako předdůchod, o tři roky a devět měsíců dřív.

Produkt, na který se platí, je omezený. Podle § 2 jde jen o penzijní připojištění se státním příspěvkem nebo doplňkové penzijní spoření. Na dlouhodobý investiční produkt, životní pojištění nebo cokoli jiného příspěvek platit nelze, i kdyby o to zaměstnanec stál. Kdo žádný z těch dvou produktů nemá, právo na příspěvek sice má, ale nemůže ho uplatnit, dokud si smlouvu nezaloží.

2. Dva zákony, dvě kategorie, dva různé mechanismy

Zákon o příspěvku nestojí sám. Je druhým dílem konstrukce, jejíž první díl zavedl zákon č. 417/2024 Sb. s účinností od 1. ledna 2025. Ten se týká čtvrté kategorie: zaměstnanci, který odpracuje aspoň 2 200 směn rizikového zaměstnání, se snižuje důchodový věk o 15 měsíců, při 4 400 směnách o 30 měsíců a za každých dalších 74 směn o další měsíc, nejvýš o pět let. Zaměstnavatel za takové zaměstnance platí zvýšené pojistné: v roce 2025 o dva procentní body víc, letos o tři, příští rok o čtyři a od roku 2028 o pět. Sazba tedy roste z 24,8 % na 29,8 %.

Třetí kategorie se do státního důchodového systému nedostala. Místo toho dostala zákon č. 324/2025 Sb., který peníze posílá do soukromého spoření. Rozdíl je zásadní a stojí za to ho mít před očima, protože obě pravidla se ve firmě potkávají na stejných lidech.

Souběh je možný. Ministerstvo práce v odpovědích na nejčastější otázky výslovně uvádí, že zaměstnanec, který v jednom měsíci dělá práci čtvrté kategorie i práci třetí kategorie pro vyjmenované faktory, čerpá obě výhody: směny se mu počítají pro snížení důchodového věku a zároveň dostává příspěvek. Zaměstnavatel pak vede evidenci směn zvlášť pro každý účel. U hlubinného hornictví dokonce tři evidence vedle sebe.

3. Kolik to stojí

Počítá se to jednoduše. Čtyři procenta z vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení, což je u běžného zaměstnance hrubá mzda včetně příplatků a odměn. Maximální vyměřovací základ se podle výkladu ministerstva pro účely příspěvku nepoužije, takže u vysokých mezd není strop. Částka se zaokrouhluje na celé koruny nahoru a platí se do konce prvního měsíce po měsíci, za který náleží.

Pro firmu je podstatné, že jde o náklad navíc k pojistnému, ne o jeho součást. Do ročního limitu 50 000 Kč na jednoho zaměstnance je příspěvek u zaměstnance osvobozen od daně z příjmů i od pojistného, stejně jako dobrovolné příspěvky zaměstnavatele na penzijní produkty. Limit je společný: kdo už zaměstnanci dobrovolně přispívá, načítá si do těch 50 000 Kč obojí. Co je nad limit, vstupuje do vyměřovacího základu a zdaní se jako mzda. Ministerstvo to ukazuje na příkladu se mzdou 60 000 Kč: měsíční příspěvek je 2 400 Kč, a jakmile se v součtu za rok překročí limit, přesah zvýší vyměřovací základ a další příspěvek se počítá už z té vyšší částky.

Pár modelových příkladů, spočítaných ze sazby, ne převzatých z praxe konkrétní firmy:

• Bourárna masokombinátu, dvanáct lidí, kategorie třetí pro chlad. Hrubá mzda 36 000 Kč, celý rok s nárokem. Na jednoho 1 440 Kč měsíčně, 17 280 Kč ročně. Za dvanáct lidí 207 360 Kč za rok.
• Tavič ve slévárně, kategorie třetí pro teplo. Hrubá mzda 52 000 Kč. Měsíčně 2 080 Kč, ročně 24 960 Kč. Kdyby mu firma už dnes dobrovolně přispívala 1 000 Kč měsíčně, doplácí 1 080 Kč, protože dobrovolný příspěvek se do povinného započítá.
• Lesní dělník s motorovou pilou, kategorie třetí pro vibrace, sezónní provoz. V lednu dvě směny s pilou, zbytek údržba a odklízení. Za leden nárok nevzniká, protože tři směny nebyly. V březnu čtrnáct směn, nárok je. Příspěvek tedy nekopíruje pracovní poměr, ale skutečné směny.
• Skladnice na šestihodinový úvazek, kategorie třetí pro fyzickou zátěž. Každá její směna se počítá jako šest osmin. Na tři směny potřebuje čtyři odpracované dny, ne tři.

Ta poslední dvojice ukazuje, proč se mzdová účtárna bez provozu neobejde. Nárok nevzniká z pracovní smlouvy ani z kategorie napsané v seznamu prací. Vzniká z toho, co člověk v daném měsíci opravdu dělal a kolik hodin. To ví vedoucí směny, a pokud to nikdo nezapisuje, účtárna počítá z ničeho.

4. Kdo má nárok: čtyři faktory a jedno rozhodnutí hygieny

O tom, že práce je ve třetí kategorii pro jeden ze čtyř faktorů, nerozhoduje zaměstnavatel, mzdová účetní ani bezpečák. Rozhoduje krajská hygienická stanice, správním rozhodnutím podle § 37 zákona č. 258/2000 Sb. Zaměstnavatel podá návrh a doloží ho měřením, hygiena vydá rozhodnutí a v něm je u každé práce napsáno, pro který faktor a do jaké kategorie je zařazená. Ministerstvo práce v otázkách a odpovědích výslovně píše, že o tom, zda osoba vykonává práci zařazenou ve třetí kategorii pro stanovené faktory, rozhoduje krajská hygienická stanice. První krok každé firmy je tedy vytáhnout rozhodnutí hygieny a přečíst si, co v něm stojí.

Kritéria pro třetí kategorii jsou v příloze č. 1 vyhlášky č. 432/2003 Sb. Pro čtyři dotčené faktory vypadají zjednodušeně takhle:

Dvě věci z té tabulky stojí za zdůraznění. Zaprvé, u fyzické zátěže zákon žádá celkovou zátěž při dynamické práci velkými svalovými skupinami. Lokální svalová zátěž, tedy přetěžování rukou a předloktí u pásu, sem nepatří, přestože je to nejčastější příčina nemocí z povolání v Česku, jak ukazuje rozbor registru za rok 2024. Zadruhé, hranice mezi kategorií druhou a třetí je u všech čtyř faktorů měřitelná. Není to odhad, je to číslo z protokolu. A přesně proto se dá s kategorií něco dělat.

5. Směna rizikové práce: převážná část a osminy

Nárok se neodvíjí od toho, že člověk má rizikovou práci v popisu, ale od směn. Zákon v § 2 definuje směnu rizikové práce jako směnu, při které zaměstnanec vykonává rizikovou práci aspoň po její převážnou část, tedy déle než polovinu. Směna osmihodinová, ve které je riziková práce tři hodiny, se nepočítá vůbec, ani zčásti. Směna, ve které je riziková práce pět hodin, se počítá celá.

Směny jiné než osmihodinové se přepočítávají: každá započatá hodina délky směny je jedna osmina. Ministerstvo práce to ilustruje třemi příklady, které stojí za opsání, protože jsou to jediné oficiální výklady, jaké dnes existují.

Přesčas se nerozlišuje od plánované práce. Kdo dělá rizikovou práci přesčas, načítá si osminy stejně. Naopak dovolená, nemoc a překážky v práci směny nepřinášejí, protože žádná práce neproběhla. Zaměstnanec, který byl celý měsíc na neschopence, nárok za ten měsíc nemá, i když by ho jinak měl. Nárok je za měsíc, ve kterém se dělalo, a platí se měsíc poté.

Z praxe vím, že tohle je místo, kde firmy tápou nejvíc, protože žádná dosavadní evidence směny rizikové práce nesledovala. Docházkový systém ví, kdo byl v práci. Neví, jestli u pece nebo u počítače. U provozů, kde má člověk jednu stálou práci, se to dá odvodit z docházky. U provozů, kde lidé během dne rotují mezi rizikovým a nerizikovým pracovištěm, se to bez záznamu vedoucího nezjistí. A správa sociálního zabezpečení se při kontrole nebude ptát na docházku, ale na počet směn rizikové práce, který je zákonem předepsanou položkou evidence.

6. Co musí zaměstnavatel udělat, krok za krokem

Postup je v zákoně rozprostřený mezi § 4 až § 7. Seřazený tak, jak se dělá ve firmě, vypadá takhle.

1. Vezměte rozhodnutí hygieny o kategorizaci prací a vypište z něj všechny práce zařazené do kategorie třetí pro vibrace, chlad, teplo nebo celkovou fyzickou zátěž. Ostatní třetí kategorie stranou.
2. Ke každé takové práci sestavte seznam zaměstnanců, kteří ji vykonávají, včetně těch na kratší úvazek a na dohody s účastí na pojištění. Zákon vymezuje zaměstnance odkazem na zákon o pojistném, ne na pracovní poměr.
3. Každého z nich písemně informujte o právu na povinný příspěvek a o tom, jak ho uplatnit. U nových lidí dřív, než rizikovou práci začnou dělat. U těch, kteří ji dělali už 1. ledna 2026, měla být lhůta do 15. ledna 2026. Elektronicky to jde jen tak, aby si zaměstnanec informaci mohl uložit a vytisknout.
4. Přijímejte písemná oznámení zaměstnanců. Oznámení musí obsahovat název penzijní společnosti, číslo účtu pro platbu a další údaje, které společnost k přiřazení platby potřebuje. Právo vzniká od prvního měsíce po oznámení.
5. Zaveďte záznam směn rizikové práce po měsících, ideálně vedený vedoucím provozu, ne účtárnou. Zapisujte i směny kratší a delší než osm hodin, protože se přepočítávají.
6. Na konci měsíce sečtěte směny. Kdo má tři a víc, tomu spočítejte 4 % z vyměřovacího základu, zaokrouhlete nahoru a pošlete penzijní společnosti do konce následujícího měsíce.
7. Do konce měsíce, ve kterém jste příspěvek zaplatili poprvé, vydejte zaměstnanci potvrzení. Další měsíce už ne, jen na žádost druhopis.
8. Veďte a deset let uchovávejte záznamy podle § 7: seznam zaměstnanců s rizikovou prací, údaje o uplatnění práva, počty směn za jednotlivá období a výši a data plateb. Na výzvu správy sociálního zabezpečení je předložíte ve lhůtě, kterou určí, nejméně osmidenní.

Krok pět je ten, na kterém všechno stojí a který ve většině firem chybí. Kroky tři a čtyři jsou formuláře. Kroky šest až osm zvládne účtárna. Ale bez záznamu směn se šestý krok dělá odhadem, a odhad je při kontrole totéž co nic.

7. Dvě evidence, které vypadají stejně a nejsou

Firma s rizikovými pracemi vede podle § 40 zákona o ochraně veřejného zdraví evidenci rizikových prací: jméno, rodné číslo, výsledky sledování expozice, výsledky lékařských prohlídek, údaje o pracovních podmínkách, a to deset let, u některých faktorů čtyřicet. Zákon č. 324/2025 Sb. přidává v § 7 druhou evidenci s jiným obsahem a jiným účelem: seznam lidí, oznámení, směny, platby. Kontroluje ji jiný úřad. Hygiena se ptá na evidenci podle § 40, správa sociálního zabezpečení na záznamy podle § 7.

Doporučuji je nespojovat do jednoho dokumentu, ale zajistit, aby z jedné vycházela druhá. Kdo je v evidenci rizikových prací u práce třetí kategorie pro čtyři faktory, musí být i v seznamu podle § 7. Kdo z evidence rizikových prací vypadne, protože byl přeřazen, vypadne i z nároku. Kdo je do ní nově zapsán, musí dostat informaci podle § 5 ještě před první směnou. Ta vazba je jednoduchá a dá se hlídat jedním pověřeným člověkem. Bez ní se stane to, co se stává vždycky: hygiena má jeden seznam, účtárna druhý a při kontrole se nepotkají.

8. Pokuty: dva zákony, dvě sazby

Zákon o příspěvku má vlastní přestupky v § 8. Nezaplacení příspěvku až 2 000 000 Kč. Nesplnění informační povinnosti nebo nevydání potvrzení až 200 000 Kč. Nevedení, neuchování nebo nepředložení záznamů až 50 000 Kč. Projednává je územní správa sociálního zabezpečení, tedy ne inspekce práce a ne hygiena.

Jenže ty částky nejsou největší riziko. Největší riziko je ve starším zákoně. Podle § 92h zákona č. 258/2000 Sb. hrozí za nesplnění povinnosti ke kategorizaci prací pokuta až 3 000 000 Kč a za neinformování zaměstnance o kategorii jeho práce až 100 000 Kč.

Tady se oba zákony potkávají a je to nepříjemné setkání. Zaměstnavatel, který má práci ve skutečnosti třetí kategorie pro fyzickou zátěž, ale nikdy ji tam nezařadil, neplatí příspěvek a formálně se nedopouští přestupku podle zákona o příspěvku, protože podle papírů rizikovou práci nemá. Dopouští se ale přestupku podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a to toho nejdražšího. A ve chvíli, kdy hygiena práci zařadí do třetí kategorie, vzniká nárok na příspěvek od následujícího měsíce po oznámení zaměstnance. Zpětně se neplatí, ale zaměstnanec, který tím přišel o roky příspěvku, má důvod ptát se, proč práce nebyla zařazená správně. Podceněná kategorizace se tedy neprojeví hned. Projeví se v okamžiku, kdy někdo začne počítat.

9. Historická třetí kategorie: kdy měřit a kdy přeřadit

Tohle je jádro celého textu. Řada firem má práce ve třetí kategorii proto, že je tam v minulosti někdo zařadil, tehdy možná správně, a od té doby se změnil stroj, technologie, organizace práce nebo prostě nikdo neměřil. Do loňska to nikoho nebolelo. Třetí kategorie znamenala periodické prohlídky jednou za dva roky, evidenci rizikových prací a občas hlášení hygieně. U nerizikové kategorie druhé přitom od letoška nejsou periodické prohlídky povinné vůbec, jak popisuje rozbor zrušených prohlídek. Ve srovnání s náklady na měření se to firmám vyplatilo nechat být.

Od ledna je ta matematika jiná. Deset lidí ve třetí kategorii pro fyzickou zátěž při mzdě 40 000 Kč je 192 000 Kč ročně. Měření fyzické zátěže na jednom pracovišti stojí zlomek té částky. Pokud měření ukáže, že energetický výdej je pod hranicí kategorie druhé, má firma důvod podat návrh na přeřazení a od rozhodnutí hygieny příspěvek neplatit. Pokud měření ukáže, že práce ve třetí kategorii je právem, firma aspoň ví, že platí za skutečné riziko, a má podklad pro to, aby ho snižovala.

Dvě věci se přitom nesmí stát. První je přeřazení bez měření. Zákon č. 258/2000 Sb. v § 37 žádá, aby zaměstnavatel oznámil změnu podmínek, a návrh na zařazení do nižší kategorie se dokládá měřením v charakteristické směně, ne úvahou, že „se toho zvedá míň než dřív“. Hygiena bez protokolu nerozhodne, a kdyby rozhodla na základě nepravdivého podkladu, je to problém zaměstnavatele, ne úřadu. Druhá je opačná: nechat lidi ve třetí kategorii a příspěvek prostě neplatit s tím, že si nikdo nevšimne. Průzkum, o kterém píšu níže, naznačuje, že to dělá čtvrtina firem. Správa sociálního zabezpečení má na kontrolu k dispozici rozhodnutí hygieny, mzdové listy i jednotné měsíční hlášení, a nesoulad mezi nimi je přesně to, co kontrola hledá.

Nejpoctivější cesta je ta nejnudnější: projít rozhodnutí hygieny, u každé práce třetí kategorie pro čtyři faktory se podívat na datum posledního měření, a kde je starší než pár let nebo kde se od té doby změnila technologie, změřit znovu. Výsledek pak nést, ať je jakýkoli. Firmy, které tohle udělaly ještě loni, mají dnes buď nižší náklad, nebo čisté svědomí. Firmy, které to neudělaly, mají obojí nejisté.

10. Co k tomu říkají soudy

Judikatura přímo k zákonu č. 324/2025 Sb. zatím neexistuje, na to je zákon příliš čerstvý. První spory se dají čekat po prvních kontrolách správ sociálního zabezpečení a po prvních žalobách zaměstnanců, kterým příspěvek nebyl zaplacen. Co ale existuje, je judikatura ke kategorizaci samotné, a jedno rozhodnutí je pro dnešní situaci poučné.

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2400/2014 ze dne 20. ledna 2016 řešil případ vrtmistra, který v dole dosáhl nejvyšší přípustné expozice a zaměstnavatel ho nepřevedl na jinou práci s odůvodněním, že jeho pracoviště spadá do nižší kategorie rizika. Soud to odmítl. Povinnost převést zaměstnance vzniká samotným dosažením expozice, ne až rozhodnutím hygieny, a zaměstnavatel se nemůže schovat za kategorii, kterou má na papíře, pokud skutečné podmínky odpovídají něčemu jinému. Krajské hygienické stanici náleží rozhodovat o zařazení práce do kategorie, ale ne o tom, co smí zaměstnanec dělat poté, co limit vyčerpal.

Přeneseno na příspěvek: kategorie na papíře chrání zaměstnavatele jen do chvíle, než někdo porovná papír se skutečností. Soudy k tomu porovnání sahají a zákon č. 324/2025 Sb. dává zaměstnanci první přímý peněžní důvod, aby se ho domáhal. Kdo má kategorizaci v pořádku a podloženou měřením, nemá se čeho bát. Kdo ji má „historickou“, měl by na to myslet dřív, než na to bude myslet někdo za něj.

11. Proč to zatím funguje jen napůl

Osm měsíců po účinnosti vyšla první tvrdá čísla. Podle společného šetření Unie zaměstnavatelských svazů ČR a KB Penzijní společnosti, publikovaného 5. srpna 2026, se příspěvek může týkat až 108 tisíc lidí, ale vyřídila si ho jen necelá polovina z nich. Šestadvacet procent firem, kterých se povinnost týká, příspěvek neplatí vůbec. Průměrný měsíční příspěvek u těch, kdo ho dostávají, je kolem 1 700 Kč.

Důvody, které průzkum uvádí, jsou tři: nezájem zaměstnanců, administrativa spojená s vyřízením a to, že část lidí žádné penzijní spoření nemá a nechce si ho kvůli tomu zakládat. K tomu bych z praxe přidal čtvrtý, který se v průzkumu neptá: zaměstnanci o právu často nevědí, protože informační povinnost byla splněna formálně, papírem ve mzdové obálce, kterému nikdo nerozuměl.

Z pohledu zaměstnavatele je lákavé to nechat být. Kdo nepožádal, tomu se neplatí, a zákon to tak výslovně staví. Jenže ta polovina, která nepožádala, nezmizela. Jsou to lidé, kteří dělají těžkou práci, a někdo jim jednou vysvětlí, že jim firma měla dávat 1 700 Kč měsíčně a že stačilo podepsat papír. Informační povinnost je splněná, právní riziko malé. Riziko, že to lidé vezmou jako signál, jak si jich firma váží, malé není. Za ty peníze se dá koupit loajalita, kterou jinak firmy platí náborovými příplatky.

12. Časté dotazy

13. Otázka na konec

Zákon č. 324/2025 Sb. udělal něco, co se v bezpečnosti práce nestává často: dal riziku cenu, kterou vidí účetní. Do loňska byla kategorizace prací věcí bezpečáka a hygieny. Letos je věcí finančního ředitele, a to je podle mě dobře, protože finanční ředitel se na rozdíl od šanonu ptá, proč je ta práce vlastně riziková a co by stálo, aby nebyla.

Zbývá otázka, na kterou zatím nikdo nezná odpověď. Povede to firmy k měření a ke snižování zátěže, tedy k tomu, co zákon o ochraně veřejného zdraví chce od roku 2000? Nebo k tichému přehodnocení kategorií bez měření, aby se neplatilo? Podle prvních čísel dělá čtvrtina firem to nejhorší z obojího: nechává třetí kategorii a neplatí. Napište mi do komentářů, jak to máte vy. Měřili jste po lednu znovu, nebo jste nechali kategorizaci tak, jak byla, a platíte?