Kdo v Česku onemocní z práce: rozbor 5 290 případů za rok 2024

Pracovní úraz je vidět. Přijde sanitka, sepíše se záznam, řeší se to. Nemoc z povolání se plíží roky a ve firmě se o ní většinou dozvíte až ve chvíli, kdy přijde dopis ze střediska nemocí z povolání a s ním otázka, jestli u vás postižený pracoval za podmínek, za nichž ta nemoc vzniká.

Data o tom sbírá Národní registr nemocí z povolání. Vede ho Ústav zdravotnických informací a statistiky, zpracovává Státní zdravotní ústav a jednou ročně z toho vzniká publikace, kterou si může stáhnout kdokoli. Ta za rok 2024 má 88 stran a vyšla v březnu 2025. Prošel jsem ji celou a vytáhl z ní to, co má praktický dopad.

1. Kolik jich bylo a co se počítá

V roce 2024 bylo u 4 530 osob hlášeno celkem 5 290 profesionálních onemocnění. Z toho 5 240 nemocí z povolání a 50 ohrožení nemocí z povolání. Incidence byla 108,7 případu na 100 tisíc nemocensky pojištěných zaměstnanců.

Proti roku 2023 je to pokles o 1 711 případů, tedy o 24,4 procenta. Ten pokles ale neznamená, že se práce stala bezpečnější. Znamená, že dozníval covid.

Ještě dvě věci ke čtení statistiky. U 701 osob byla během roku hlášena víc než jedna nemoc, nejčastěji dvě až čtyři covidová onemocnění, méně často syndrom karpálního tunelu na obou rukou. A nemoc z povolání se uznává jen tehdy, když je uvedena v seznamu, který je přílohou nařízení vlády č. 290/1995 Sb., a když onemocnění dosáhne stupně závažnosti, který seznam vyžaduje. Uznávají ji střediska nemocí z povolání, tedy poskytovatelé v oboru pracovní lékařství s povolením Ministerstva zdravotnictví, postupem podle zákona č. 373/2011 Sb. a vyhlášky č. 104/2012 Sb.

2. Covid pořád ohýbá čísla

Z 5 240 uznaných nemocí z povolání jich 4 750 spadá do kapitoly přenosných a parazitárních nemocí. To je 90,6 procenta. Samotný covid-19 stojí za 4 607 případy.

Zajímavější než ten podíl je jeho stáří. Publikace uvádí, že 99,3 procenta covidových onemocnění hlášených v roce 2024 pochází z předchozích čtyř let. Případů, které vznikly v roce 2024, bylo 32. Registr tedy dodnes doúčtovává epidemii, která z pohledu pracovišť skončila.

Kdo onemocněl: 4 336 případů covidu vzniklo ve zdravotnictví a sociálních službách, nejčastěji u zdravotních sester (47,1 procenta případů), sanitářů a ošetřovatelů (15,3 procenta) a pracovníků sociálních služeb (11,7 procenta). Druhé nejpostiženější odvětví bylo školství. Ve většině případů šlo o průběh podobný chřipce, ve 119 případech o virovou pneumonii, jednou skončilo onemocnění úmrtím.

Ze stejné kapitoly stojí za zmínku ještě jedna diagnóza, o které se nemluví: svrab, 95 případů, výhradně ve zdravotnictví a sociálních službách, nejčastěji v domovech pro seniory. To je věc, na kterou by měl myslet každý, kdo dělá BOZP v sociálních službách.

3. Když covid odečteme, zbyde nezměněný obrázek

Teprve po odečtení covidu se dá dívat na pracovní prostředí. Zůstane tohle:

Pořadí je stejné jako před deseti lety. Vede přetěžování končetin, následují vibrace, kožní nemoci a pneumokoniózy z oxidu křemičitého. A na konci žebříčku jsou chemické látky s osmi případy za celý rok: pět akutních otrav a tři nádorová onemocnění, u nichž byla expozice 17 až 36 let dlouhá a doba latence stejně tak.

Kožní nemoci si zaslouží poznámku, protože se u nich chybuje v prevenci nejčastěji. Ze 69 případů bylo 61 kontaktní alergická dermatitida. Nejčastějším vyvolavatelem byly plastické hmoty, epoxidy stojí za 16 případy. To není chemický provoz, to jsou lepidla, pryskyřice a tmely v běžné dílně.

A jeden případ, který ukazuje šíři seznamu: těžká fonastenie u učitelky mateřské školy po 24 letech nadměrné zátěže hlasu. Hlas je pracovní nástroj a v seznamu nemocí z povolání má své místo.

4. Přetěžování končetin: nejčastější příčina, která ubývá pomalu

Nemoci z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování, v registru vedené pod kódy II.9 a II.10, znamenaly v roce 2024 celkem 209 případů. Nejčastěji šlo o nemoci šlach, šlachových pochev a úponů (101 případů), artrózu kloubů (32) a epikondylitidu pažní kosti (28). K tomu 100 nemocí z vibrací, z nichž 85 tvoří poškození periferních nervů horních končetin a 79 z toho je syndrom karpálního tunelu.

Kdo onemocní: montážní dělníci a operátoři výroby, zámečníci a svářeči, prodavačky v supermarketech. Tedy profese, kde se stejný pohyb opakuje tisíckrát za směnu.

Ten trend je dobrá zpráva a je potřeba ji říct nahlas: proti roku 2017 je dnešní počet necelých čtyřicet procent. Přepočteno na 100 tisíc pojištěnců klesla incidence z 11,55 na 4,30.

Zároveň platí, že to pořád zůstává nejčastější příčina nemoci z povolání mimo infekce a že tenhle typ poškození je nevratný. Karpální tunel se operuje, ale ruka po dvaceti letech u lisu nebude jako nová.

Otázka, kterou si u toho poklesu je potřeba položit, zní: ubývá poškozených rukou, nebo ubývá uznaných případů? Poctivá odpověď je, že z registru se to nepozná. Roli hraje odchod těžké manuální výroby, automatizace a robotizace montážních operací, ale i to, že řada lidí se do procesu uznávání vůbec nepustí. Uznání trvá měsíce, vyžaduje aktivitu zaměstnance a u lehčích forem končí ohrožením nemocí z povolání, které je pro postiženého méně srozumitelné než diagnóza.

Číslo 209 je tedy spodní hranice. Kolik lidí má poškozené ruce z práce a nikdy o tom nevznikne záznam, nikdo neví.

5. Jádro problému: kategorizace, která nesedí

A teď to nejdůležitější. Registr u každého případu eviduje dvě informace, které se běžně nedávají vedle sebe: do jaké kategorie zařadil práci zaměstnavatel, a do jaké ji zařadila krajská hygienická stanice na základě posudku, který vznikl až při šetření podmínek vzniku nemoci.

U 318 nemocí způsobených fyzikálními faktory, tedy hlukem, vibracemi a přetěžováním, vypadá srovnání takhle.

Jde o tytéž lidi a tytéž práce. Rozdíl je jen v tom, kdo je posuzoval a kdy. Zaměstnavatel je zařadil dopředu a od stolu, hygiena až poté, co někdo onemocněl, a na místě.

Autoři registru z toho nedělají tajemství a píšou to rovnou: u případů nemocí z hluku, vibrací a přetěžování končetin u prací původně zařazených do nerizikových kategorií 1 nebo 2 bylo šetřením ověřeno, že podmínky vzniku nemoci z povolání splněny byly, což znamená, že původní kategorizace prací byla zaměstnavatelem provedena chybně.

Tohle je nejsilnější dostupný důkaz o tom, že se kategorizace prací v Česku dělá špatně, a to konkrétně u faktorů, které se špatně měří a snadno podcení. Když se podíváte na celý registr bez ohledu na kapitolu, čísla vypadají ještě hůř: podle kategorizace určené zaměstnavatelem vzniklo 43,8 procenta nemocí u práce nerizikové, jen 9,9 procenta u rizikové a u 46,3 procenta případů kategorizace nebyla provedena vůbec nebo se daná práce nekategorizuje. Jak kategorizace funguje a co do které kategorie patří, rozebírám v článku o kategorizaci prací.

Poctivě dodávám dvě věci, které tenhle závěr zjemňují. U infekcí a kožních nemocí nelze onemocnění spolehlivě předvídat, protože hraje roli individuální vnímavost, a nerizikové zařazení tam chybou být nemusí. A vysoký podíl nevyplněných údajů souvisí s covidem, kde se kategorizace u zdravotníků často neprováděla. Právě proto je čistý pohled kapitola II, kde jsou faktory měřitelné a kde je rozdíl 108 proti 26 nejvýmluvnější.

6. Kde nemoci vznikají

Rozdělení podle velikosti podniku boří představu, že nemoci z povolání jsou věc velkých fabrik. Ony jsou hlavně věcí velkých fabrik, ale ne výhradně.

Nejpočetnější jednotlivá skupina jsou podniky s 500 až 999 zaměstnanci se 887 případy, tedy 16,9 procenta. Ale i v podnicích do pěti lidí vzniklo 174 nemocí z povolání. Živnostník s dvěma zaměstnanci není mimo hru.

Podle odvětví vede zdravotní a sociální péče se 4 471 případy, což je covidové dědictví. Hned za ní stojí zpracovatelský průmysl s 324 případy a uvnitř něj výroba a hutní zpracování kovů a slévárenství s 60 případy. To je odvětví, kde se sešly všechny tři fyzikální faktory najednou: hluk, vibrace i přetěžování.

Rozdělení podle profesí je zdánlivě překvapivé. Nejvíc případů má hlavní třída „specialisté“ (2 717) a hned za ní „pracovníci ve službách a prodeji“ (1 156). Jenže v obou případech jde skoro výhradně o covid u zdravotníků a pečovatelů. Mimo infekce se pořadí obrací a vedou třídy „obsluha strojů a zařízení, montéři“ a „řemeslníci a opraváři“, což je vidět i na ohroženích nemocí z povolání, kde tyto dvě třídy dělají 47 z 50 případů.

Praktický překlad pro bezpečáka: riziková není profese, riziková je konkrétní operace. Prodavačka v supermarketu není v žádném seznamu rizikových povolání, a přesto patří mezi nejčastěji uznávané profese u nemocí z přetěžování, protože skenování a přendávání zboží je opakovaný pohyb v tempu, které si neurčuje sama.

7. Ohrožení nemocí z povolání: 50 případů, které stojí nejvíc na hlavu

Ohrožení nemocí z povolání je institut, který zná málokdo, dokud ho nepotká. Jde o změnu zdravotního stavu, která ještě nedosahuje závažnosti nemoci z povolání, ale vznikla stejným způsobem a další práce ve stejných podmínkách by ji dovršila.

V roce 2024 bylo hlášeno 50 případů u 25 mužů a 20 žen. Šedesát procent z nich vzniklo v Moravskoslezském kraji, nejčastěji při těžbě a úpravě uhlí. Nejčastější diagnózou bylo poškození periferních nervů z přetěžování (25 případů) a z vibrací (16 případů), z toho lehký syndrom karpálního tunelu ve 41 případech.

U ohrožení je kategorizace paradoxně v pořádku: 38 z 50 případů vzniklo u prací, které zaměstnavatel sám zařadil do rizikových kategorií. Vysvětlení je prosté a smutné zároveň. Ohrožení se zachytí hlavně tam, kde probíhají pravidelné prohlídky, tedy u rizikových prací. Kde se práce zařadila jako neriziková, prohlídky se nekonají v takovém rozsahu a onemocnění se zachytí až jako plná nemoc z povolání. Souvisejícím tématem jsou lhůty prohlídek, které rozebírám v článku o pracovnělékařských službách.

8. Když přijde šetření, tohle vás čeká

Nemoc z povolání se neuznává od stolu. Než ji středisko uzná, musí krajská hygienická stanice ověřit, že u konkrétního zaměstnavatele existovaly podmínky, za nichž ta nemoc vzniká. To ověření se dělá u vás na pracovišti a je dobré vědět, jak probíhá, dřív než na něj dojde.

Hygiena posuzuje skutečný stav práce, ne to, co je napsané v dokumentaci. Zajímá ji, jak dlouho a s jakou frekvencí se daný pohyb prováděl, v jakých polohách, s jakou silou, jaké nářadí se používalo a jak se práce střídala. K tomu chce doklady: kategorizaci, protokoly o měření, evidenci rizikových prací, doklady o školení, záznamy o prohlídkách a často i výkony za jednotlivé směny.

Dvě věci na tom pravidelně překvapí. První: hygiena si často vyžádá měření, které jste nikdy neudělali, a když nejde doložit stav v době expozice, vychází se z toho, co se naměří teď, případně z popisu práce, který dodají spolupracovníci. Druhá překvapí ještě víc.

Bývalý zaměstnanec má právo přijít na pracoviště a vy ho tam musíte pustit. Plyne to ze zákona č. 258/2000 Sb.: zaměstnavatel se dopustí přestupku tím, že neumožní vstup na pracoviště bývalému zaměstnanci pro zajištění objektivity šetření a ověření podmínek vzniku nemoci z povolání, nebo pověřeným zaměstnancům orgánu ochrany veřejného zdraví za týmž účelem. Za to hrozí pokuta do 100 000 Kč. V praxi to znamená, že člověk, se kterým jste se možná nerozešli v dobrém, se vrátí ke svému bývalému stanovišti a bude ukazovat, co a jak tam dělal.

Z toho plyne jednoduchá rada. Dokumentace k fyzické zátěži není papír pro hygienu, je to vaše jediná verze příběhu, kterou po letech budete mít. Když neexistuje, bude platit ta jeho.

9. Co to znamená právně

Odpovědnost zaměstnavatele za nemoc z povolání je přísnější, než většina firem tuší, a stojí na třech ustanoveních zákoníku práce.

§ 269 odst. 2: zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, jestliže zaměstnanec naposledy před zjištěním nemoci pracoval u něj za podmínek, za nichž ta nemoc vzniká. Nezkoumá se, u kolika zaměstnavatelů předtím pracoval ani jak dlouho. Rozhoduje ten poslední, u koho takové podmínky byly.

§ 269 odst. 4: povinnost nahradit škodu platí, i když zaměstnavatel dodržel povinnosti vyplývající z předpisů k zajištění BOZP. Jde o objektivní odpovědnost. Argument „my jsme měli všechno v pořádku“ tedy odpovědnost sám o sobě neruší.

§ 270: zprostit se lze jen tehdy, prokáže-li zaměstnavatel, že škoda vznikla zaviněným porušením předpisů, se kterými byl zaměstnanec řádně seznámen a jejichž dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno, nebo v důsledku opilosti, a že to byla jediná příčina. U nemoci, která vzniká deset let opakovaným pohybem, se takové zproštění prokazuje mimořádně těžko. Podrobněji o zproštění píšu v článku o zproštění odpovědnosti, ale u nemocí z povolání platí, že v praxi jde skoro vždy o plnou odpovědnost.

K tomu jeden judikát, který se hodí znát. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2964/2021, řeší, co je datum zjištění nemoci z povolání. Je jím den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění, které bylo později uznáno za nemoc z povolání. Nikoli den, kdy posudek vznikl, ani den, kdy ho zaměstnavatel dostal. To datum rozhoduje o tom, který zaměstnavatel odpovídá, a je proto první věcí, kterou si v posudku najděte.

10. Co nemoc z povolání stojí

Od 1. června 2025 se změnilo něco, co spousta firem ještě nezaznamenala. Flexinovela zákoníku práce, tedy zákon č. 120/2025 Sb., zrušila dřívější odstupné ve výši dvanáctinásobku podle § 67 odst. 2 a nahradila je jednorázovou náhradou při skončení pracovního poměru podle § 271ca.

Náleží zaměstnanci, se kterým je rozvázán pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. d) nebo dohodou z téhož důvodu, tedy pro ztrátu dlouhodobé zdravotní způsobilosti kvůli pracovnímu úrazu, nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí. Výše je dvanáctinásobek průměrného měsíčního výdělku. U dělníka s hrubou mzdou 40 000 Kč jde tedy zhruba o půl milionu korun v jedné výplatě.

Podstatný rozdíl proti dřívějšímu stavu: zatímco odstupné platil zaměstnavatel ze svého, jednorázová náhrada se hradí ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatel ji vyplatí a uplatní u pojišťovny, případně pojišťovnu pověří přímou výplatou. Pokud dobrovolně poskytne víc než dvanáctinásobek, rozdíl jde k jeho tíži. Dohodou se náhradě vyhnout nelze, protože se vztahuje i na skončení dohodou z téhož důvodu.

K tomu se přidávají další nároky: náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení, bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění a náhrada účelně vynaložených nákladů léčení. U nemoci, která zaměstnance vyřadí z profese ve čtyřiceti letech, jde v součtu o částky, proti kterým je cena ergonomického opatření zanedbatelná.

11. Osm kroků, kterými se tomu dá předejít

Z rozboru registru plyne docela jasné zadání. Nejde o to dělat všechno, jde o to soustředit se na faktory, které skutečně dělají případy. Postup je seřazený podle toho, co má největší efekt na jednotku úsilí.

1. Vezměte seznam pracovních pozic a u každé si položte jedinou otázku: opakuje se tady stejný pohyb ruky nebo paže víc než tisíckrát za směnu? Pokud ano, je to kandidát na kategorii 3 bez ohledu na to, jak je práce zařazená teď. Právě tyhle pozice dělají 209 případů ročně.
2. U kandidátů z prvního kroku nechte změřit lokální svalovou zátěž a celkovou fyzickou zátěž. Měření dělá zdravotní ústav a je to jediný způsob, jak zjistit, jestli je práce v kategorii 2, nebo 3. Odhad od stolu je přesně ten postup, který u 108 případů selhal.
3. Ke každé pozici s vibrujícím nářadím dohledejte údaj o zrychlení z návodu výrobce a spočítejte denní expozici. Vibrace dělají 100 případů ročně a u ručního nářadí se limit překročí snadno.
4. Zaveďte střídání činností tam, kde limity vycházejí těsně. Je to levnější než technické opatření a u jednostranné zátěže funguje nejlépe. Zapište to do dokumentace, jinak to při šetření neobstojí.
5. Aktualizujte kategorizaci a podejte ji hygienické stanici. U kategorie 3 a 4 rozhoduje krajská hygienická stanice, kategorii 2 stačí oznámit. Bez tohohle kroku zůstane všechno předchozí jen ve vašem šanonu.
6. Nastavte prohlídky podle skutečné kategorie. U rizikových prací mají periodické prohlídky lhůty dané vyhláškou a právě ony odhalí ohrožení nemocí z povolání dřív, než se z něj stane nemoc.
7. Do školení zařaďte konkrétní zásady manipulace a ergonomie pro danou pozici, ne obecnou kapitolu o zdvihání břemen. Doklad o školení k faktoru, který vám později uznají jako příčinu nemoci, je jedna z mála věcí, které vám v řízení pomohou.
8. Veďte evidenci rizikových prací podle § 40 zákona č. 258/2000 Sb. průběžně, ne zpětně. Při šetření podmínek vzniku nemoci je to první doklad, který hygiena chce vidět, a zpětně dopsaná evidence je poznat.

Kdo chce jednu věc, kterou udělat hned: projděte pozice, kde lidé pracují rukama v opakovaném cyklu, a podívejte se, do jaké kategorie jsou zařazené. Když je tam kategorie 1 nebo 2 a nikdo nikdy nic neměřil, máte přesně tu situaci, ze které vzniklo 108 uznaných nemocí.

12. Časté dotazy

13. Na závěr: statistika, která ukazuje na jedno místo

Když se z těch osmdesáti osmi stran odečte covid, zbyde překvapivě přehledný obrázek. Lidem se v české práci ničí ruce, ramena a lokty. Ne plíce od chemie, ne sluch, ne kůže. Ruce.

A registr zároveň ukazuje, kde je v systému díra. Není v tom, že by chyběl předpis. Limity fyzické zátěže jsou v nařízení vlády č. 361/2007 Sb. popsané do posledního kilogramu. Díra je v tom, že se ty limity u konkrétní pozice nikdo neobtěžoval ověřit, práce se od stolu zařadila do kategorie 2 a na deset let se na to zapomnělo. Přesně to se stalo ve 108 případech, u kterých to hygiena dodatečně doložila.

Nemoc z povolání je jediná kategorie poškození zdraví, u které máme roky na to jí zabránit. U pádu ze střechy máte vteřinu. U karpálního tunelu deset let. To je hodně času na to nechat změřit jednu pozici.

Zajímalo by mě, jestli jste ve firmě někdy nechali měřit lokální svalovou zátěž, a co z toho vyšlo. A jestli se pak kategorizace opravdu změnila, nebo zůstalo u protokolu v šanonu.