Zproštění odpovědnosti za pracovní úraz: co musíte prokázat podle § 270

Stane se pracovní úraz. Zaměstnanec si zlomí ruku, protože obsluhoval stroj způsobem, který pracovní postup výslovně zakazuje. Na školení se ten postup probíral a zaměstnanec podepsal, že s ním byl seznámen. Přesto to udělal jinak. A zaměstnavatel za to přesto odpovídá.

Není to nespravedlnost ani chyba v zákoně. Je to důsledek toho, jak je odpovědnost za pracovní úraz v českém právu postavená, a z toho, že podmínky pro zproštění jsou přísnější, než jak se běžně citují.

1. Kdy jde vůbec o pracovní úraz

Než se řeší zproštění, má smysl ověřit, jestli je událost pracovním úrazem. Definice je v § 271k odst. 1: pracovním úrazem je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Ta definice má čtyři znaky a všechny musí být splněné zároveň: nezávisle na vůli, krátkodobě, náhle a násilným působením zevních vlivů. Postupné opotřebení ani onemocnění, které se rozvíjí měsíce, tomu neodpovídá; na to je institut nemoci z povolání.

Plnění pracovních úkolů vymezuje § 273 odst. 1 jako výkon pracovních povinností z pracovního poměru i z dohod konaných mimo pracovní poměr, jinou činnost vykonávanou na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.

Přímou souvislost pak § 274 odst. 1 popisuje jako úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce či po jejím skončení, úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, vyšetření na příkaz zaměstnavatele nebo v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci včetně cesty k němu a zpět.

A hned v téže větě zákon vyjmenovává, co takovými úkony není: cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud se nekoná v objektu zaměstnavatele.

Cesta do práce tedy pracovním úrazem není. Naopak úraz při obědě ve firemní jídelně do režimu pracovního úrazu spadá, protože přestávka konaná v objektu zaměstnavatele je výslovně uvedená.

2. Odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění

Základ je v § 269 odst. 1 zákoníku práce: zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Všimněte si, co v té větě není. Není tam nic o tom, že by zaměstnavatel musel něco porušit. Odpovědnost je objektivní: stačí, že k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel může mít dokumentaci v pořádku, školení proškolená a stroje zkontrolované, a přesto odpovídá.

Obdobně § 269 odst. 2 upravuje nemoc z povolání: zaměstnavatel ji hradí, pracoval-li u něj zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním za podmínek, za nichž ta nemoc vzniká.

Jediná cesta ven je § 270. A ten má čtyři odstavce, ze kterých se obvykle cituje jeden a půl.

3. Úplné zproštění: dvě cesty a jedna tvrdá podmínka

Podle § 270 odst. 1 se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu zcela, prokáže-li, že vznikla:

• písmeno a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
• písmeno b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo zneužití jiných návykových látek, a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit.

A pak přichází věta, která celý odstavec uzavírá a bez které nedává smysl: „a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy“.

Tohle je ta polovina věty, která se běžně vynechává. Nestačí, že zaměstnanec porušil předpis. Musí to být jediná příčina. Jakmile se na vzniku úrazu podílelo cokoli dalšího, třeba nedostatečné osvětlení, chybějící kryt, nepřehledné uspořádání pracoviště nebo organizace práce, přestává jít o jedinou příčinu a úplné zproštění je vyloučené.

4. Jádro věci: soustavně vyžadovány a kontrolovány

V písmenu a) jsou vedle sebe dvě podmínky a firmy typicky splní jen tu první.

Řádné seznámení je to, co většina zvládne. Školení proběhlo, prezenční listina je podepsaná, osnova existuje. Tahle část bývá v pořádku.

Soustavné vyžadování a kontrolování je to, kde se to láme. Zákon nechce jednorázový akt, ale trvalý stav. Chce doložit, že se dodržování předpisů ve firmě průběžně vyžadovalo a průběžně kontrolovalo. Jeden podpis ze školení před čtrnácti měsíci tuhle podmínku nesplňuje, protože nevypovídá vůbec nic o tom, co se dělo mezi školením a úrazem.

Prakticky to znamená mít doklady o kontrolní činnosti: záznamy z kontrol pracoviště, zápisy z prověrek, doklady o kontrole používání ochranných prostředků, záznamy o tom, že se zjištěné nedostatky řešily. Tedy věci, které vznikají průběžně a nesou datum, jméno a podpis.

Bez téhle stopy je argumentace u zproštění postavená na tvrzení „my to samozřejmě kontrolujeme“, které se nedá ničím podložit. Přitom právě tady je poměr námahy a užitku nejlepší z celé agendy: kontrolní doklad je jeden list papíru, který někdo jednou za čas projde a podepíše.

5. Částečné zproštění a lehkomyslné jednání

§ 270 odst. 2 upravuje mírnější variantu. Zaměstnavatel se zprostí zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla:

• písmeno a) v důsledku týchž skutečností jako u úplného zproštění, ale ty byly jen jednou z příčin, nikoli jedinou, nebo
• písmeno b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. A to i tehdy, když žádný předpis neporušil.

Písmeno b) má v zákoně vlastní vysvětlující větu, která se hodí znát doslova: „Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.“

Tahle věta uzavírá cestu, kterou by jinak firmy používaly pořád. Zaměstnanec, který si ublížil běžnou nepozorností nebo v důsledku rizika, které k dané práci prostě patří, nejednal lehkomyslně. Lehkomyslnost je něco výrazně nad tímhle rámcem.

5.1 Jedna třetina zůstává vždycky

A pak je tu § 270 odst. 3, který bývá překvapením. Zprostí-li se zaměstnavatel zčásti, určí část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. V případě lehkomyslného jednání podle odst. 2 písm. b) je ale zaměstnavatel povinen uhradit alespoň jednu třetinu škody.

Jinými slovy: u lehkomyslného jednání se nelze zprostit víc než ze dvou třetin, ať byl poměr zavinění jakýkoli.

6. Na obecná ustanovení se odvolat nelze

§ 270 odst. 4 je krátký a zavírá nejčastěji používanou zkratku: při posuzování, zda zaměstnanec porušil předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

Tohle je věta, o kterou se láme spousta případů. Argument typu „zaměstnanec přece musí dávat pozor“ nebo odkaz na obecnou povinnost počínat si opatrně není použitelný. Musí jít o konkrétní předpis nebo konkrétní pokyn, který se dá ukázat a u kterého se dá doložit, že s ním byl zaměstnanec seznámen a že se jeho dodržování soustavně kontrolovalo.

Z toho plyne praktický důsledek pro dokumentaci: obecné fráze ve směrnici typu „zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby neohrozil zdraví“ nemají pro zproštění žádnou hodnotu. Hodnotu má konkrétní zákaz v konkrétním pracovním postupu, konkrétní pokyn k obsluze zařízení nebo konkrétní ustanovení předpisu.

7. Co tedy musí firma mít, aby zproštění vůbec přicházelo v úvahu

Když se § 270 přečte celý, vyjde z toho krátký seznam podmínek, které musí být splněné současně:

1. Konkrétní předpis nebo pokyn, který zaměstnanec porušil. Ne obecná povinnost opatrnosti, ale adresný požadavek, který lze ukázat.
2. Doklad o řádném seznámení s tímhle konkrétním předpisem nebo pokynem, ne jen obecné školení BOZP.
3. Doklady o tom, že se znalost a dodržování soustavně vyžadovaly a kontrolovaly, tedy průběžná kontrolní činnost s datem a podpisem.
4. Zavinění na straně zaměstnance, tedy že porušení bylo jeho zaviněním.
5. Jediná příčina, má-li jít o zproštění zcela. Jinak přichází v úvahu nanejvýš částečné.

Chybí-li kterákoli z nich, zproštění nevychází. A protože první čtyři jsou otázkou dokumentace, rozhoduje se o výsledku dávno před samotným úrazem.

8. Objasnění příčin je zákonná povinnost, ne laskavost

Pokud se zproštění opírá o okolnosti úrazu, musí být ty okolnosti zjištěné a zapsané. Zákoník práce to ukládá přímo. Podle § 105 odst. 1 je zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku úrazu, a to za účasti zaměstnance, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje, za účasti svědků, odborové organizace a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Ve stejném odstavci je ještě jedna povinnost, na kterou se v provozu často zapomíná: bez vážných důvodů neměnit stav na místě úrazu do doby objasnění příčin. Uklidit pracoviště hned po odvozu zraněného je pochopitelná reakce, ale zároveň to obvykle znamená ztrátu důkazů, o které se pak zproštění nemá jak opřít.

Navazující odstavce určují, co se z toho zapisuje. Podle § 105 odst. 2 se v knize úrazů vede evidence o všech úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla kratší než tři kalendářní dny. Podle § 105 odst. 3 se záznam o úrazu vyhotovuje u úrazů s neschopností delší než tři kalendářní dny, přičemž jedno vyhotovení se předává postiženému zaměstnanci a u smrtelného úrazu jeho rodinným příslušníkům. § 105 odst. 4 ukládá úraz ohlásit a záznam zaslat stanoveným orgánům a § 105 odst. 5 přijímat opatření proti opakování úrazů.

Poslední z nich stojí za pozornost i v souvislosti se zproštěním. Opatření proti opakování je doklad o tom, že firma na událost reagovala. V úvahách o tom, zda byla jedinou příčinou chyba zaměstnance, hraje roli i to, co se po úrazu změnilo, protože změna organizace práce nebo doplnění ochranného prvku se dá číst jako připuštění, že něco na straně firmy k úrazu přispělo. Neznamená to, že se opatření dělat nemají. Znamená to, že se má rozlišovat mezi zlepšením a přiznáním příčiny, a obojí popsat srozumitelně.

9. Jak vypadá kontrolní stopa, která obstojí

Z praxe se osvědčuje jednoduché měřítko: dokumentace obstojí tehdy, když z ní člověk, který ve firmě nikdy nebyl, pozná, co se kontrolovalo, kdy, kdo to dělal a co z toho vyplynulo. Konkrétně to znamená čtyři vrstvy, které na sebe navazují:

1. Konkrétní pravidlo. Pracovní postup nebo místní provozní bezpečnostní předpis, kde je zákaz nebo příkaz formulovaný adresně k dané činnosti a zařízení. Obecná směrnice o povinnostech zaměstnanců tuhle roli neplní.
2. Doklad o seznámení s tím pravidlem. Ne obecné školení BOZP, ale seznámení s konkrétním postupem, ideálně s uvedením, co bylo obsahem.
3. Průběžné kontroly. Záznamy s datem, jménem a podpisem, ze kterých je vidět opakování v čase. Jedna kontrola za rok soustavnost nedokládá.
4. Reakce na zjištění. Pokud kontrola něco našla, musí být vidět, že se to řešilo. Řada nálezů bez jediného opatření svědčí spíš proti firmě než pro ni.

Rozsah přitom nemusí být velký. Kontrolní doklad o dvou stranách, který vedoucí projde jednou za měsíc, vytvoří za rok dvanáct datovaných záznamů. To je přesně ta stopa, kterou § 270 odst. 1 písm. a) požaduje, a získá se řádově levněji než jakýkoli spor o odpovědnost.

10. Nejčastější důvody, proč argumentace neobstojí

Z pohledu toho, co má firma v šanonu, se opakují čtyři situace:

• Existuje jen školení, žádná kontrola. Prezenční listina prokazuje seznámení, ale ne soustavné vyžadování a kontrolování. Je to jeden ze dvou požadavků písmene a), ne oba.
• Kontroly se dělají, ale nezapisují. Vedoucí pracoviště obchází provoz denně a nedostatky řeší na místě. Pro účely zproštění to je, jako by se nedělo nic.
• Porušený požadavek je formulovaný obecně. Směrnice říká, že zaměstnanec má dbát na svou bezpečnost. Podle § 270 odst. 4 se toho dovolávat nelze.
• K úrazu přispělo i něco na straně firmy. Chybějící kryt, špatné osvětlení, tlak na výkon. Tím padá podmínka jediné příčiny a zbývá nanejvýš částečné zproštění.

11. Co se hradí, když zproštění nevyjde

Zproštění se vyplatí řešit i proto, že rozsah náhrad není malý. Zákoník práce jich rozlišuje několik druhů a dvě nejvýznamnější jsou náhrady za ztrátu na výdělku.

Po dobu pracovní neschopnosti přísluší podle § 271a odst. 1 náhrada ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší náhrady mzdy podle § 192 a plnou výší nemocenského. Zaměstnanec se tedy dorovnává na svůj původní průměrný výdělek.

Po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší podle § 271b odst. 1 náhrada ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po úrazu, s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Zákon k tomu dodává, že se nepřihlíží k výdělku, kterého zaměstnanec dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.

Právě tahle druhá položka bývá finančně nejtěžší, protože neběží týdny, ale roky, případně až do důchodového věku. K tomu přistupují další náhrady, zejména za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhrada věcné škody.

Částečné zproštění tedy nemá jen symbolický význam. Snížení podílu, který zaměstnavatel nese, se projeví u každé z těch položek a u dlouhodobých náhrad jde o podstatné částky.

12. Evidence úrazu jako podklad

Ještě jedna praktická poznámka. Okolnosti úrazu se prokazují z toho, co se zapsalo bezprostředně po události. Kniha úrazů a záznam o úrazu nejsou jen povinnost, ale i jediný doklad o tom, jak k úrazu došlo a co mu předcházelo. Pokud se řeší odpovědnost s odstupem měsíců nebo let, rozhoduje právě tenhle zápis.

13. Časté dotazy