Mistr dal nováčkovi auto s vadnými brzdami: 3 roky podmíněně

Proč nepomohlo, že řídil někdo jiný

Obhajoba stála na jednoduché myšlence: nehodu způsobil řidič. Věděl, že auto nebrzdí a nemá technickou kontrolu, a přesto vyjel. Podle mistra mohl zastavit ještě na rovině, sjet do pole nebo zabrzdit nouzově. Mistr podle obhajoby nanejvýš mohl být nepřímým pachatelem, tedy tím, kdo čin spáchá rukama někoho jiného. A to u nedbalostních činů zákon nezná, takže by nešlo odsoudit vůbec.

V tom posledním mu Nejvyšší soud dal za pravdu, obhajobu přesto odmítl. U nedbalostního trestného činu se nerozlišuje pachatel přímý a nepřímý, spolupachatel ani pomocník. Když k jednomu následku vede nedbalost víc lidí, posuzuje se každý z nich samostatně a každému lze podle okolností přičíst celý následek. Soud připustil, že kdyby řidič přežil, byl by nejspíš sám podezřelý z obecného ohrožení z nedbalosti. Na odpovědnosti mistra to nic nemění.

Obě úvahy se staly právními větami, tedy krátkými shrnutími, se kterými usnesení vyšlo ve Sbírce. První říká, že nedbalostní čin nezná spolupachatelství a u každého se samostatně zkoumá, zda k následku přispěl. Druhá, že pachateli obecného ohrožení z nedbalosti lze přičíst i smrt člověka, který se na skutku sám podílel a mohl být také pachatelem. Řečeno lidsky: mistr odpovídá i za smrt řidiče, přestože řidič věděl, že auto nebrzdí, a jel.

Rozhodla údržba, ne řidič

Druhý, revizní posudek znalce ukázal, že nešlo o náhlou závadu, kterou by nikdo nemohl předvídat. Brzdy byly ve špatném stavu proto, že firma a mistr zanedbali údržbu. Nejvyšší soud to označil za hlavní příčinu nehody. Stačilo by podle něj jediné: auto udržovat, nesvěřit ho mladíkovi, nebo ho aspoň podruhé nepustit do lomu.

Že řidič sám chyboval, soudy nepopřely. Porušil povinnost řidiče používat jen vozidlo, které splňuje technické podmínky. Odvolací soud mu přičetl dvacetiprocentní spoluzavinění a Nejvyšší soud to považoval za přiměřené. Vzal v úvahu, že šlo o velmi mladého člověka bez zkušeností s nákladním autem, který byl mistrovi podřízený a jehož stížnosti na brzdy na stavbě někdo odbyl. Skutečný stav brzd navíc sám zjistit nemohl, věděl jen, že s nimi jsou potíže. Když selhaly úplně, snažil se podle soudu škody co nejvíc omezit.

Na vině mistra ani na délce jeho trestu spoluzavinění nic nezměnilo. Každá částka, kterou odvolací soud přiznal poškozeným, je přesně o pětinu nižší než u okresního soudu, což odpovídá právě těm dvaceti procentům.

Mistr, nebo jen „koordinátor staveb“?

Mistr se bránil i tím, že stavbu neřídil. Působil prý jen jako koordinátor staveb své firmy: objížděl je a zjišťoval, co kdo potřebuje. Na stavbě byl navíc generální dodavatel se svým stavbyvedoucím.

Soudy to nepřijaly a Nejvyšší soud vyjmenoval proč. V pracovní smlouvě měl jako druh práce „mistr ve stavebnictví“. Ve stavebním deníku byl zapsaný jako stavbyvedoucí, i když k tomu neměl potřebnou autorizaci. S mladíkem sám vyřizoval dohodu o provedení práce i školení bezpečnosti práce. Svědci ho popsali jako toho, kdo na stavbě rozděluje práci. A jednatel firmy u soudu řekl, že stavbu řídil právě on.

Rozhoduje tedy, co člověk skutečně dělá, ne jak se jeho pozice jmenuje. Vedoucím zaměstnancem je podle § 11 zákoníku práce každý, kdo smí podřízeným ukládat úkoly, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim závazné pokyny. A kdo to dělá, odpovídá i za jejich bezpečnost.

Zákaz, kterému soud neuvěřil

Jádro případu je druhá jízda do lomu. Podle mistrovy výpovědi mu jednatel po první jízdě řekl, že auto nesmí na silnici. Mistr tvrdil, že mladíkovi další jízdu zakázal a ten jel na vlastní pěst.

Soudy mu to neuvěřily. Proti jeho verzi stály výpovědi o opakovaných stížnostech na brzdy a zpráva, kterou řidič poslal necelou hodinu před nehodou. Nejvyšší soud navíc upozornil, že výpovědi zaměstnanců firmy je třeba brát obezřetně, a zmínil snahy manipulovat s důkazy. Například tvrzení, že pracovní doba ten den skončila ve 14:30, tedy ještě před nehodou. Představu, že mladík jel pro drť z vlastního rozhodnutí, označil odvolací soud za absurdní. Drť potřebovala firma pro svou stavbu, ne on.

Soud mistrovi vytkl i to, co o řidiči věděl: že byl velmi nezkušený a nastoupil na jinou práci. Těžce naložené nákladní auto s vadnými brzdami v rukou takového řidiče na běžné silnici podle soudu znásobilo nebezpečí natolik, že ho už nikdo neměl pod kontrolou. Mistr jednal ve vědomé nedbalosti: věděl, že může ohrozit lidi, a bez přiměřeného důvodu spoléhal, že se nic nestane.

Nejvyšší soud k tomu dodal, že k nehodě by nedošlo přinejmenším bez mistrovy nečinnosti. Druhé jízdě nezabránil, ačkoli podle vlastní výpovědi už od jednatele věděl, že auto nemá platnou technickou kontrolu. Kdo má povinnost zakročit a nezakročí, odpovídá, jako by jednal sám.

Firma odpovídá za svého mistra

Firma namítala, že nejde o její čin. Mistr prý u ní nebyl ve vedoucím postavení, z nehody neměla žádný prospěch a soudy se její odpovědností skoro nezabývaly.

Nejvyšší soud námitky odmítl. Právnická osoba odpovídá za čin spáchaný v rámci své činnosti, pokud jednal někdo, kdo u ní řídí nebo kontroluje práci druhých. Tam patří zpravidla každý vedoucí zaměstnanec podle § 11 zákoníku práce, nejen jednatel. Mladík vezl drť pro stavbu, kterou firma prováděla, na pokyn jejího mistra. Soud připomněl, že firma měla zájem na včasném dokončení stavby, a dodal, že na prospěchu stejně nezáleží. Stačí, že čin souvisel s činností firmy.

Tento trestný čin může spáchat i firma. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, vyjmenovává činy, které právnická osoba spáchat nemůže, a obecné ohrožení mezi nimi není. Firmu tak případ stál 600 000 Kč na peněžitém trestu a přes 2,1 milionu na náhradách. Majitelé poškozených budov se mohou domáhat náhrady u civilního soudu.

Co z toho plyne pro vás

Stížnost na závadu je chvíle, od které víte. Mistr nebyl odsouzen za to, že by auto sám rozbil, ale za to, že o jeho stavu věděl a spoléhal, že to dobře dopadne. Každé hlášení závady proto potřebuje odpověď, kterou jde později doložit. Stroj jsme odstavili a opravili, nebo jsme ho zkontrolovali a je v pořádku, a víme proč. Hlášení, na které nikdo nereagoval, je u soudu důkaz proti vám.

Technická kontrola nestačí. Tohle auto nesmělo na silnici už proto, že nemělo platnou technickou kontrolu. Ani platná kontrola ale neznamená hotovo: povinnost pravidelně a řádně udržovat, kontrolovat a revidovat dopravní prostředky podle § 4 zákona č. 309/2006 Sb. platí pořád, i u auta, které jezdí jen po stavbě.

Odstavení musí být vidět. Když se stroj nesmí používat, musí to poznat i ten, kdo u rozhodnutí nebyl: klíče pod zámkem, cedule na volantu, zápis v evidenci. Zákaz, o kterém ví jen ten, kdo ho vyslovil, se u soudu dokazuje těžko.

Když zaučující vypadne, zaučování nekončí. Mladík po třech dnech jako závozník zůstal sám, protože se kolega zranil, a čtvrtý den samostatné práce řídil naložené nákladní auto. Náhradní dohled je potřeba určit hned. O tom, kdo smí řídit které vozidlo, se nerozhoduje ústně na místě, ale písemným pověřením po ověření praxe a zaškolení na daný typ.

Vedoucím jste podle toho, co děláte. Kdo přiděluje práci a pracovní prostředky, odpovídá i za jejich bezpečnost, ať má ve smlouvě cokoli.