Kontrola používání OOPP: proč samotný výdej nestačí a jak ji doložit

Přidělení osobních ochranných pracovních prostředků je v naprosté většině firem vyřešené. Existuje seznam, existuje evidenční list, zaměstnanec podepsal převzetí. Papírově je hotovo.

Jenže výdej je začátek, ne konec. Zákoník práce k tomu má větu, která se cituje málokdy, a přitom je to celý základ: § 104 odst. 4 ukládá zaměstnavateli povinnost „udržovat osobní ochranné pracovní prostředky v použivatelném stavu a kontrolovat jejich používání“.

Jsou to dvě povinnosti v jedné větě a obě jsou průběžné. Ani jedna se nedá splnit podpisem při předání.

1. Odkud povinnost plyne

Rámec je v § 104 zákoníku práce a stojí za to si ho přečíst celý, protože vysvětluje, proč jsou OOPP až poslední v řadě.

§ 104 odst. 1: není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům OOPP. Ty musí chránit před riziky, nesmí ohrožovat zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky přímo použitelného předpisu Evropské unie.

Pořadí v té větě není náhodné. Ochranný prostředek přichází na řadu tehdy, když riziko nejde odstranit ani omezit jinak. Není to první opatření, ale poslední.

§ 104 odst. 5 pak říká, že OOPP přísluší zaměstnanci bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce, a dodává zákaz, o který se opírá řada sporů: poskytování OOPP nesmí zaměstnavatel nahrazovat finančním plněním. Příspěvek na boty místo bot tedy povinnost nesplní.

2. Seznam OOPP: odkud se bere a proč na něm všechno stojí

Kontrolovat používání jde jen tehdy, když je napsané, co se má používat. Tím dokumentem je vlastní seznam podle § 104 odst. 5 zákoníku práce, tedy seznam zpracovaný na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce. Není to převzatý ceník od dodavatele ani seznam okopírovaný od jiné firmy.

Postup, jak k němu dojít, popisuje § 4 nařízení vlády č. 390/2021 Sb.:

• § 4 odst. 1: při určování rizik pro výběr a použití prostředku zaměstnavatel postupuje zejména podle přílohy č. 1 nařízení, přičemž vychází z vyhledávání a vyhodnocování rizik.
• § 4 odst. 2: při samotném výběru prostředku postupuje zejména podle příloh č. 2 a 3.

Vazba na hodnocení rizik je tu přímá a je to zároveň nejčastější slabina. Pokud registr rizik neobsahuje konkrétní ohrožení pro konkrétní práci, nemá se seznam OOPP o co opřít a vznikne odhadem. Při kontrole se to pozná snadno: v seznamu jsou prostředky, které nikdo nepoužívá, a chybí ty, které jsou v provozu vidět.

Ze seznamu pak vychází i evidence výdeje. Ta má odpovědět na otázku, komu a kdy byl který prostředek přidělen, aby se dalo posoudit, jestli se drží lhůty životnosti a jestli má člověk k dispozici všechno, co jeho práce vyžaduje.

3. Co přesně se kontroluje

Z § 104 odst. 4 plynou dvě různé kontroly, které se v praxi pletou dohromady.

Kontrola stavu. Prostředek musí být v použivatelném stavu. To znamená posoudit opotřebení, znečištění, poškození a funkčnost. U některých prostředků je stav vidět na první pohled, u jiných ne: u ochranných rukavic proti chemickým látkám nebo u prostředků proti pádu se posuzuje i to, co okem vidět není.

Kontrola používání. Tohle je ta část, která se vynechává nejčastěji. Nejde o to, zda prostředek existuje a leží ve skříňce, ale zda se skutečně používá při práci, na kterou byl přidělen. Zjistit se to dá jedině na pracovišti a jedině za provozu.

Nařízení vlády č. 390/2021 Sb. k tomu doplňuje, kdy se přiděluje nový kus. Podle § 3 odst. 5 se OOPP přiděluje vždy, jestliže u původního skončila výrobcem stanovená životnost, ztratil svoje funkční vlastnosti nebo účinnost proti vyskytujícím se rizikům, anebo jeho používání představuje další riziko.

Všimněte si, že životnost je jen jeden ze tří důvodů. Prostředek, kterému formálně životnost neskončila, ale ztratil účinnost, se musí vyměnit stejně. A naopak: prostředek po uplynutí životnosti se vyměňuje, i když vypadá zachovale.

4. Co musí být nastavené předem

Aby se dalo kontrolovat, musí být jasné, co se má používat a jak. To řeší § 3 nařízení vlády č. 390/2021 Sb.

§ 3 odst. 4: způsob, podmínky a dobu používání OOPP stanoví zaměstnavatel na základě četnosti a závažnosti vyskytujících se rizik, charakteru a druhu práce a pracoviště a s přihlédnutím k vlastnostem prostředku. Není to tedy na uvážení zaměstnance ani na zvyklosti provozu.

§ 3 odst. 3: zaměstnanec musí být s používáním prostředku prokazatelně seznámen. A hned navazuje podmínka pro sdílení: používání téhož prostředku více zaměstnanci je možné pouze tehdy, byla-li učiněna opatření, která zamezí ohrožení infekčními onemocněními.

§ 3 odst. 1 a 2: prostředek musí být po dobu používání účinný proti vyskytujícím se rizikům a jeho používání nesmí představovat další riziko, musí respektovat ergonomické požadavky a zdravotní stav zaměstnance. Vyžaduje-li přítomnost více rizik používání několika prostředků současně, musí být vzájemně slučitelné.

Poslední bod bývá zdrojem toho, proč lidé ochranu nenosí. Brýle, které se nedají nosit současně s respirátorem, nebo sluchátka, která kolidují s přilbou, vedou k tomu, že si zaměstnanec vybere jedno a druhé odloží. Z hlediska nařízení jde o vadu na straně výběru, ne o nekázeň.

5. Jak se kontrola dokládá

Zákon nepředepisuje formulář. Předepisuje ale povinnost, a ta se u kontroly prokazuje jediným způsobem: záznamem, ze kterého je poznat kdy, kdo, kde, co kontroloval a co zjistil.

Prakticky se osvědčuje záznam, který obsahuje:

• datum a jméno kontrolujícího, typicky vedoucího zaměstnance daného pracoviště,
• okruh kontrolovaných pracovišť nebo profesí,
• u každého druhu prostředku výsledek ve dvou rovinách: zda se používá a v jakém je stavu,
• konkrétní zjištěné nedostatky, ne jen souhrnné „v pořádku“,
• uložené opatření s termínem a jménem odpovědného,
• podpis.

Klíčová je poslední dvojice. Kontrola, která pravidelně nachází nedostatky a nikdy z ní nevyplyne žádné opatření, svědčí spíš proti firmě než pro ni.

6. Mycí prostředky a ochranné nápoje: jiná povinnost, stejná logika

V praxi se s OOPP často splétá ještě jedna povinnost ze stejného paragrafu. § 104 odst. 3 ukládá zaměstnavateli poskytovat zaměstnancům mycí, čisticí a dezinfekční prostředky na základě rozsahu znečištění kůže a oděvu, a na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, v rozsahu a za podmínek stanovených prováděcím předpisem, také ochranné nápoje.

Nejsou to osobní ochranné pracovní prostředky v užším smyslu, ale režim mají podobný: přísluší zaměstnanci bezplatně podle § 104 odst. 5 a stejně tak je nelze nahradit finančním plněním. Rozhodujícím kritériem u mycích prostředků není profese, ale rozsah znečištění, takže se odvozuje od skutečné práce, ne od zařazení.

Pro kontrolu z toho plyne praktický důsledek: pokud si vedete doklad o kontrole pracoviště, vyplatí se do něj zahrnout i dostupnost mycích prostředků a u provozů s tepelnou zátěží i zajištění nápojů. Jsou to položky, na které se při kontrole inspekce práce ptá, a zjistí se stejnou obchůzkou jako používání ochranných prostředků.

7. Jak často kontrolovat

Lhůtu zákon nestanoví, takže se odvozuje z rizika. Vodítko dává § 3 odst. 4 nařízení: rozhoduje četnost a závažnost rizik, charakter a druh práce a pracoviště.

Z praxe se osvědčuje odstupňování, které je potřeba brát jako doporučení, ne jako předpis:

• Prostředky proti pádu a proti chemickým látkám: kontrola stavu před každým použitím samotným uživatelem, k tomu pravidelná kontrola podle návodu výrobce.
• Provozy s vysokým rizikem (výroba, sklad, stavba): kontrola používání v rámci pravidelné obchůzky pracoviště, typicky měsíčně.
• Nízkoriziková pracoviště: kontrola v rámci roční prověrky, plus namátkově.

Pravidlo, které platí vždy: kontrola musí proběhnout za provozu. Obhlídka prázdné haly po směně zjistí stav prostředků ve skříňce, ale ne to, jestli se používají.

Nařízení k tomu má v příloze č. 4 konkrétní tabulku, která se dá použít rovnou. Práce dělí do čtyř druhů podle znečištění a ke každému přiřazuje množství:

Příloha zároveň uvádí příklady profesí u každého druhu. Mezi velmi nečisté řadí například asfaltéry, lakýrníky, vulkanizéry, deratizéry, galvanizéry, obsluhu kotelen na pevná paliva, obsluhu a údržbu zemních a strojních zařízení a hutníky. Mezi nečisté patří mimo jiné vazači, řidiči nákladních vozidel a traktorů, zedníci, montéři, stavební dělníci, lesní a zemědělští dělníci, kováři, provozní chemici, řezníci, svářeči nebo obsluha kovoobráběcích strojů. Do méně čistých spadají například mistři, jeřábníci, skladoví dělníci, řidiči osobních vozidel, servisní technici, tesaři nebo úklid, do čistých administrativa a obsluha plynových kotelen.

K tomu příloha dodává dvě věty, které se hodí znát doslova: upřesnění množství pro jednotlivá pracoviště provede zaměstnavatel podle vyhodnocení rizik, a společně pro všechny druhy prací minimálně dva textilní ručníky za rok.

Zařazení podle přílohy je přitom vodítko, ne konečné slovo. Rozhodující je skutečný rozsah znečištění při konkrétní práci, takže profese uvedená v jednom druhu může být u vás zařazená jinam, pokud to vyhodnocení rizik doloží.

8. Co všechno mezi ochranné prostředky patří

Příloha č. 2 nařízení vlády č. 390/2021 Sb. obsahuje přehled druhů prostředků a je užitečná i při kontrole, protože upozorní na kategorie, které se v seznamech běžně vynechávají.

U ochrany sluchu příloha rozlišuje mušlové chrániče, včetně variant na přilbu, s aktivním snižováním hluku a s elektrickým dorozumívacím zařízením, a chrániče zátkové, včetně zátkových s hladinovou závislostí a přizpůsobených jednotlivci. To je přesně ta kategorie, kde se nejčastěji naráží na požadavek slučitelnosti: chrániče, které nejdou nosit s přilbou, vedou k tomu, že se nepoužívá jedno nebo druhé.

U ochrany proti pádům z výšky příloha vyjmenovává zatahovací zachycovače pádu, zachycovací a sedací postroje, pásy pro pracovní polohování a zadržení, polohovací spojovací prostředky, tlumiče pádu, pohyblivé zachycovače pádu včetně pevného zajišťovacího vedení, nastavovací zařízení lana, kotvicí zařízení, která nejsou určena k trvalému upevnění, spojky, spojovací prostředky a záchranné postroje. U téhle skupiny má kontrola stavu podle § 104 odst. 4 největší váhu, protože závada nebývá vidět a následek selhání je nevratný.

Mezi prostředky patří i ochranné oděvy, a to jak celotělové, tedy obleky a kombinézy, tak části těla: kamaše, kalhoty, bundy, vesty, zástěry, chrániče kolen, kapuce a kukly.

Zvlášť stojí za zmínku bod 7 přílohy: na základě hodnocení rizik lze v zájmu ochrany pokožky používat ochranné krémy spolu s dalšími osobními ochrannými prostředky. Formulace „spolu s“ je důležitá. Ochranný krém je doplněk, ne náhrada rukavic.

Při kontrole se vyplatí projít seznam po skupinách, tedy hlava, sluch, zrak, dýchací orgány, ruce, nohy, trup a ochrana proti pádu, a u každé si odpovědět na dvě otázky: je to v seznamu podle vyhodnocení rizik, a používá se to. Tím se obvykle odhalí, že něco v seznamu chybí, přestože riziko na pracovišti existuje.

9. Co dělat se zjištěním, že se prostředek nepoužívá

Nález „nepoužívá ochranné brýle“ sám o sobě nic neřeší. Rozumný postup má tři kroky a všechny se dají zapsat do téhož dokladu.

1. Zjistit proč. Odpověď bývá věcná častěji, než se čeká: brýle se mlží, rukavice neumožňují úchop, chrániče sluchu nejdou nosit s přilbou, respirátor tlačí. To všechno jsou situace, na které míří § 3 odst. 1 a 2 nařízení, tedy požadavek, aby prostředek respektoval ergonomické požadavky a zdravotní stav zaměstnance a aby byly současně používané prostředky vzájemně slučitelné. Pokud je příčina tady, je řešením jiný výběr, ne postih.

2. Odstranit příčinu, nebo požadavek zopakovat. Když je prostředek vybraný správně a použitelný, zbývá znovu a prokazatelně sdělit, že se používat má. Právě tohle je ta část, kterou § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce popisuje jako soustavné vyžadování.

3. Zapsat obojí. Do dokladu patří zjištění, příčina, uložené opatření, termín a jméno odpovědného. Při další kontrole se ověří, jestli se stav změnil. Dvě po sobě jdoucí kontroly se stejným nálezem a bez opatření jsou pro firmu horší než jediná kontrola, která nález popsala a vyřešila.

Tenhle postup má ještě jeden efekt, který se špatně měří, ale v provozu je znát. Když lidé vidí, že se na zjištění reaguje úpravou vybavení, a ne jen výtkou, přestává být kontrola rituálem a začíná fungovat.

10. Nejčastější nálezy

1. Evidence výdeje místo kontroly používání. Podepsaný evidenční list dokládá předání, ne užívání. Jsou to dvě různé povinnosti.
2. Kontrola bez data a podpisu. Záznam, u kterého nejde určit, kdy vznikl a kdo ho pořídil, nemá důkazní hodnotu.
3. Nedostatky bez opatření. Opakovaný záznam „nenosí ochranné brýle“ bez jakékoli reakce.
4. Prostředky po životnosti v provozu. § 3 odst. 5 nařízení říká, že se přiděluje nový, jakmile skončila výrobcem stanovená životnost.
5. Nekompatibilní kombinace. Prostředky, které se nedají nosit současně, přestože riziko vyžaduje obojí. Odporuje § 3 odst. 2.
6. Finanční příspěvek místo prostředku. Výslovně zakázané v § 104 odst. 5.

11. Souvislost s odpovědností za úraz

Kontrolní záznamy nejsou samoúčelné. Pokud dojde k úrazu a firma zvažuje zproštění odpovědnosti podle § 270 zákoníku práce, musí prokázat nejen to, že zaměstnance s předpisy seznámila, ale také že jejich znalost a dodržování soustavně vyžadovala a kontrolovala. U ochranných prostředků je tou stopou právě záznam o kontrole jejich používání.

Jinými slovy: dokument, který vzniká kvůli § 104 odst. 4, slouží zároveň jako důkaz podle § 270. Jedna činnost, dva důvody.

12. Časté dotazy