Ve dvanácté hodině směny pracuje někdo jiný, než koho jste školili. Spočítal jsem, co dělá rozvrh s rizikem úrazu

Rozvrh směn sestavuje v české firmě obvykle mistr nebo vedoucí provozu. Řeší se u něj dovolené, zástupy, příplatky a to, aby v sobotu někdo přišel. Zatím jsem neviděl rozvrh, ke kterému by byl přiložený jediný řádek o bezpečnosti, a nevzpomínám si na registr rizik, ve kterém by stálo, že riziko úrazu na konci dvanáctihodinové směny je jiné než na jejím začátku.

Přitom je to jedno z mála opatření v bezpečnosti práce, které nic nestojí. Nemusí se kupovat žádné zařízení, nemusí se přestavovat hala. Stačí přeskládat, co už firma dělá, jen jinak.

Tohle je pátý díl série, ve které měřím, co z běžné praxe obstojí. Předchozí čtyři díly něco bořily: metriku nulové úrazovosti, kolonku s příčinou úrazu, tlustou dokumentaci a evakuační směrnice počítající s nábytkem z minulého století. Tenhle díl nebourá nic. Ukazuje, co se dá spočítat a pak použít.

Nejde o okrajovou skupinu. Podle šetření pracovních sil za rok 2023 pracuje v Česku na směny 26,2 % zaměstnanců. V noci pracuje 5,7 % zaměstnanců obvykle a dalších 10,5 % občas, takže s noční prací se za rok potká zhruba každý šestý. Rozvrh směn tedy není okrajová věc pro pár provozů, týká se čtvrtiny zaměstnanců v zemi.

Data, o která se opírám, nejsou nová. Jsou z přehledu, který vyšel v roce 2003 a od té doby ho cituje kdekdo, jen ne česká praxe.

1. Osm hodin práce není osmkrát stejná hodina

Simon Folkard a Philip Tucker jsou dva britští chronobiologové, kteří se dlouhodobě věnují tomu, co dělá směnný provoz s výkonem a bezpečností. V roce 2003 publikovali v Occupational Medicine přehled, který shrnuje desítky studií úrazovosti ve směnných provozech do čtyř trendů.

Jejich první poznámka je metodická a je důležitější, než se zdá. Srovnávat počty úrazů mezi směnami nejde přímo, protože na noční směně se často dělá jiná práce, je menší obsazenost a bývá slabší dohled. Ještě horší je, že se v noci jinak hlásí. Folkard popisuje podnik, kde na noční směně evidovali výrazně méně zranění než ve dne, dokud se nepřišlo na důvod: ošetřovnu v noci nahrazovala ostraha na vrátnici a lidé s drobným poraněním za ní prostě nešli. Přehled proto pracuje jen se studiemi, které expozici nějak korigovaly.

První trend je průběh rizika během jedné směny. Tři studie, které tenhle trend počítaly s korekcí na expozici, dávají dohromady křivku, ze které se hodně pozná.

Prvních pět hodin se riziko drží kolem průměru. V šesté hodině spadne, což autoři spojují s přestávkou. Pak začne stoupat a od deváté hodiny stoupá prudce. Ve dvanácté hodině je podle jejich shrnutí více než dvojnásobné proti průměru prvních osmi hodin.

Přechod z osmihodinových směn na dvanáctihodinové se v provozu obvykle obhajuje méně předávkami, lepším plánováním a tím, že to lidé sami chtějí kvůli delšímu volnu. To všechno může být pravda. Co se u té úvahy nikdy neřekne, je, že ty dvě hodiny navíc nejsou průměrné hodiny. Jsou to ty nejrizikovější hodiny z celé směny, a přidávají se ke každé směně, každý den.

2. Noční směna má vlastní přirážku

Druhý trend je rozdíl mezi typy směn. Pět studií, osm datových souborů, pořád se stejným výsledkem: proti ranní směně je riziko na odpolední vyšší o 18,3 % a na noční o 30,4 %.

Nárůst je napříč třemi směnami skoro lineární, takže to není jen o tmě a o spánku. Je v tom i to, jak dlouho je člověk vzhůru, než přijde do práce, a jak vypadá jeho den před směnou.

Když se ta čísla přenesou na českou statistiku, narazí se na potíž, kterou už tahle série jednou popsala. Úrazy na nočních směnách se hlásí hůř než ostatní, protože v noci chybí to, co hlášení spouští: personalistka, bezpečák, vedoucí, ošetřovna. V dílu o nulové úrazovosti je odhad evropské organizace EUROGIP, podle kterého se v Česku hlásí necelá třetina úrazů, které by se hlásit měly. Kdo chce z vlastní firemní statistiky vyčíst, jestli jsou noční směny rizikovější, měl by nejdřív vědět, jestli se z nich vůbec hlásí stejně.

3. Uvnitř noční směny se riziko chová jinak, než by čekal model

Jedno zjištění z toho přehledu jde proti intuici a je poctivé ho uvést, i když sdělení článku komplikuje. Deset studií sledovalo, jak se riziko mění v průběhu samotné noční směny. Čekali byste, že poroste k ránu, protože kolem třetí hodiny je tělesná teplota i výkon na dně. Ve skutečnosti riziko po první hodině vyskočí asi o pětinu a pak do konce noci klesá, celkem zhruba o polovinu. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní se objevuje jen mírné zvýšení.

Autoři to komentují jako rozpor mezi matematickými modely bdělosti a naměřenými daty a nezastírají, že pro něj nemají vysvětlení. Nabízí se, že v druhé polovině noci se dělá jiná práce, že se lidé sami zpomalí nebo že se v tu dobu méně hlásí. Žádné z těch vysvětlení není doložené.

Pro praxi z toho plyne dvojí. Zaprvé: nespoléhejte na to, že nejhorší hodina noční směny je ta kolem třetí ráno. V datech to tak není. Zadruhé: buďte opatrní na cizí tvrzení o únavě, která se tváří samozřejmě. Tohle je oblast, kde intuice selhává i lidem, kteří ji zkoumají celý život, a rozdíl mezi modelem a měřením je přesně to, kvůli čemu se v téhle sérii čte primární zdroj, ne jeho převyprávění.

4. Únava se sčítá přes dny

Třetí trend je ten, který se v praxi podceňuje nejvíc, protože není vidět na jedné směně. Riziko roste s pořadím směny v sérii.

U nočních směn je nárůst zřetelný: druhá noc v řadě o 6 %, třetí o 17 % a čtvrtá o 36 % proti první. U ranních a denních směn roste riziko taky, ale mnohem pomaleji: 2 %, 7 % a 17 %. Rozdíl mezi oběma řadami je přesně to, co odborná literatura nazývá spánkovým dluhem. Kdo spí přes den, spí kratší dobu a hůř, a rozdíl se každým dnem načítá.

Praktický důsledek je nepohodlný pro plánování, ale jednoduchý: čtyři noční směny v řadě nejsou čtyřikrát totéž. Poslední z nich je jiná práce než ta první, i když se dělá na stejném stroji se stejným člověkem.

5. Přestávka není odměna, je to opatření

Čtvrtý trend přinesla studie, kterou stejní autoři publikovali v roce 2003 v Lancetu. Sledovali strojírenský podnik, kde se po každých dvou hodinách souvislé práce dávala patnáctiminutová přestávka, a spočítali úrazy podle toho, kolik minut uběhlo od té poslední.

Mezi přestávkami riziko roste zhruba přímočaře a v posledním půlhodinovém úseku před další přestávkou je dvojnásobné proti prvnímu úseku po ní. Zajímavé je, co v datech nebylo: rozdíl mezi denní a noční směnou. Tenhle efekt funguje stejně v poledne i ve tři ráno.

Český zákoník práce v § 88 odst. 1 ukládá poskytnout přestávku na jídlo a oddech nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce, v délce nejméně třiceti minut. Je dobré si všimnout, co ta věta opravdu říká. Je to spodní mez, pod kterou se nesmí. Není to doporučení, jak rozdělit den, a rozhodně to není tvrzení, že šest hodin v kuse je z hlediska bezpečnosti v pořádku.

6. Sedmnáct hodin vzhůru se pozná jako promile

Poslední kus mozaiky je z jiného soudku. Ann Williamsonová a Anne-Marie Feyerová publikovaly v roce 2000 v Occupational and Environmental Medicine experiment, který porovnal dvě věci, co se běžně porovnávat nedají: nedostatek spánku a alkohol.

Devětatřicet lidí, z toho třicet zaměstnanců z dopravy a devět z armády, prošlo dvěma sériemi testů. Jednou během 28 hodin bez spánku, podruhé po dávkách alkoholu do zhruba 0,1 % v krvi. Každý člověk byl sám sobě kontrolou.

Výsledek: po 17 až 19 hodinách bez spánku byl výkon v části testů stejný nebo horší než při 0,05 % alkoholu v krvi. Odezvy byly u některých testů až o polovinu pomalejší. Po delší době bez spánku se výkon dostal na úroveň nejvyšší podané dávky, tedy zhruba 0,1 %.

Tohle se často cituje zkratkovitě a je potřeba být přesný. Studie neměřila riziko nehody, ale výkon v testech, a rovnocennost platila jen pro část z nich. Co z ní ale plyne bezpečně, je tohle: dlouhé bdění není otázka vůle ani disciplíny. Mění měřitelné věci, na kterých stojí bezpečná práce, tedy rychlost reakce a přesnost.

Převeďte si to na běžný den řidiče referenta. Vstává ve čtyři třicet, v pět vyjíždí, celý den jedná a večer se vrací. Ve dvacet dva třicet je vzhůru osmnáct hodin, sedí za volantem a má před sebou poslední úsek cesty. V Česku by ho za volantem s 0,05 % alkoholu čekala pokuta a zákaz řízení. Za osmnáct hodin bdění mu nikdo neřekne nic, a přitom se právě vrací domů po dálnici.

7. Řidič má limit. Obsluha vozíku ve stejné hale ne

Tady je srovnání, které v českých firmách potkávám nejčastěji, a nikdo ho nevysloví nahlas. Jeden a týž člověk je podle předpisu chráněný různě podle toho, na čem zrovna sedí.

Řidič nákladního vozidla nad 3,5 tuny má doby řízení a odpočinku dané nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006. Denní doba řízení nesmí překročit devět hodin, dvakrát v týdnu ji lze prodloužit na deset. Po čtyřech a půl hodinách řízení musí následovat přestávka v délce 45 minut, kterou lze rozdělit na 15 a 30 minut. Týdenní doba řízení je omezená na 56 hodin, ve dvou týdnech po sobě na 90 hodin. Dodržování hlídá tachograf a kontroluje ho inspekce i policie.

Tentýž člověk přijede do skladu, přesedne na vysokozdvižný vozík a všechna tahle pravidla přestanou platit. Zůstane jen zákoník práce: přestávka nejdéle po šesti hodinách, odpočinek jedenáct hodin mezi směnami, u zaměstnance pracujícího v noci osmihodinový strop směny. Žádný limit doby jízdy, žádné rozdělení přestávek, žádný záznam, který by šlo zkontrolovat.

Nechci tvrdit, že do skladů patří tachografy. Chci upozornit na to, odkud se ta pravidla vzala. Nevymyslel je úředník od stolu, vznikla z dat o nehodovosti a z toho, co se ví o únavě za volantem. Fyziologie přitom nerozlišuje, jestli je člověk v kabině kamionu, nebo ve skladu. Kdo hledá, jak nastavit přestávky a délku směny u rizikové práce, kterou předpis nelimituje, má v nařízení pro dopravu hotový a odzkoušený vzor.

8. Spočítal jsem si to na dvou rozvrzích

Dosud šlo o cizí čísla. Teď přijde to, kvůli čemu jsem si je stahoval: co z nich plyne pro konkrétní rozvrh.

Vzal jsem tři trendy z přehledu Folkarda a Tuckera a spojil je do jednoho modelu. Riziko v dané hodině je součin tří čísel: kolikátá je to hodina směny, o jaký typ směny jde a kolikátá je to směna v řadě. Součet těch hodnot přes celou směnu jsem nazval rizikovou expozicí. Je to bezrozměrné číslo, které nemá smysl samo o sobě a slouží jen k porovnání dvou rozvrhů mezi sebou.

Co model neumí a co se tím přiznává. Každý ze tří trendů je z jiné skupiny studií. Násobit je znamená předpokládat, že se jejich vliv nekombinuje jinak než prostým součinem, a to nikdo neověřil. Sami autoři upozorňují, že faktory se musí posuzovat společně, a uvádějí příklad, kdy delší noční směna s častými přestávkami vyjde bezpečněji než kratší směna s jedinou přestávkou uprostřed. Následující čísla tedy nejsou měření. Jsou to odhady řádu a směru, a k tomu poctivě stačí.

Odkud se ty hodnoty berou. Přehled Folkarda a Tuckera z roku 2003 uvádí trendy v číslovaných grafech a tabulku s hodnotami k nim nepřikládá, shrnuje je v textu slovy. Čísla níže jsou proto z těch grafů odečtená, tedy nejbližší možné přiblížení. Odkaz ve třetím sloupci míří na číslo grafu v původní práci, ne na obrázek v tomhle článku. Tvar trendu, na kterém článek stojí, se odečtem nemění.

Plný odkaz na zdroj: Folkard S., Tucker P.: Shift work, safety and productivity, Occupational Medicine, ročník 53, číslo 2, rok 2003, strany 95 až 101. Tři grafy, které v tomhle článku vidíte, jsou naproti tomu moje a vykreslují právě ty odečtené hodnoty.

A tady jsou výsledky. Všechny porovnávají rozvrhy se stejným počtem odpracovaných hodin, takže se neporovnává víc práce s méně prací.

Nejužitečnější je ten poslední řádek. Firma, která střídá denní a noční dvanáctky půl na půl, má v nočních směnách necelých šedesát procent celého svého rizika z rozvrhu. Když se má někde začít, začíná se tam, a ne plošně.

Druhý řádek stojí za pomalé přečtení, protože se týká rozhodnutí, které dneska dělá kdekdo. Přechod na dvanáctky nepřidá ani hodinu práce navíc. Přesune jen odpracované hodiny do pásma, kde je riziko nejvyšší, a v modelu za to zaplatí zhruba čtvrtinou navíc.

9. Co jde udělat, aniž se zastaví provoz

Ze všeho výše plyne řada kroků, které nevyžadují investici. Většina z nich je o přeskládání, ne o přidávání.

1. Zjistěte, kolik lidí je zaměstnancem pracujícím v noci. To není totéž co „chodí na noční". Podle § 78 odst. 1 písm. k) zákoníku práce je to ten, kdo během noční doby odpracuje aspoň tři hodiny v rámci 24 hodin, a to v průměru aspoň jednou týdně. Tenhle seznam je vstup do všeho ostatního.
2. Spočítejte, kolik nočních směn jde po sobě. Když jsou čtyři a víc, zkraťte série na dvě až tři. Je to nejlevnější opatření z celého seznamu a v modelu ubere přes deset procent expozice.
3. Rotujte dopředu. Tedy ranní, pak odpolední, pak noční. Rotace zpět, kdy se z noční jde na odpolední a pak na ranní, zkracuje dobu na spánek mezi směnami a spánkový dluh roste rychleji.
4. Nejrizikovější úkony nedávejte do poslední třetiny dlouhé směny. Práce ve výšce, uvedení stroje do chodu po údržbě, manipulace s břemenem nad hlavou, práce s otevřeným ohněm. Když to jinak nejde, přidejte k nim druhého člověka.
5. Rozdělte přestávky. Kratší a častější místo jedné dlouhé. Zákonné minimum je třicet minut nejdéle po šesti hodinách, ale patnáct minut po dvou hodinách je z hlediska úrazovosti lepší uspořádání téhož času.
6. Ošetřete cestu domů. Nejnebezpečnější část noční směny je často až po jejím konci. Pomáhá posunout konec směny mimo nejhorší pásmo, umožnit krátký spánek před odjezdem nebo domluvit svoz. Pracovní úraz to sice není, ale zaměstnanec, který se rozbije cestou z práce, chybí stejně.
7. Doplňte únavu do registru rizik. Jmenovitě, jako faktor, s vlastním opatřením. Opatřením ale nesmí být „zaměstnanec bude dbát na dostatečný odpočinek". To je popis přání, ne opatření.
8. Přepočítejte kategorizaci prací. O tom je celý následující oddíl, protože právě tady má většina firem s nočním provozem díru.
9. Zajistěte vyšetření zaměstnanců pracujících v noci. Povinnost je v § 94 odst. 2 zákoníku práce a platí bez ohledu na to, do jaké kategorie práce spadá.
10. Změřte si to u sebe. Stačí k mimořádným událostem a drobným zraněním zapisovat hodinu směny a pořadí směny v sérii. Po roce je z toho vlastní křivka, která je pro jednání s vedením cennější než jakákoli cizí studie.

Osmý bod si zaslouží samostatný oddíl, protože se od ostatních liší. Není to doporučení, je to povinnost, kterou většina firem s trvalým nočním provozem nesplňuje, aniž by o tom věděla.

10. Kde to naráží na české právo

Když se řekne, že český předpis únavu neřeší, není to pravda. Řeší ji na několika místech, jen roztroušeně a pod jinými jmény.

Délka noční směny. Podle § 94 odst. 1 zákoníku práce nesmí délka směny zaměstnance pracujícího v noci překročit osm hodin v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Když to z provozních důvodů nejde, musí zaměstnavatel rozvrhnout pracovní dobu tak, aby průměrná délka směny nepřekročila osm hodin v období nejdéle 26 týdnů, přičemž se počítá z pětidenního pracovního týdne. Tohle ustanovení je v provozech s dvanáctihodinovými nočními směnami dlouhodobě sporné a vykládá se různě. Jisté je, že strop tam stojí a že je postavený přesně na tom, co měří Folkard s Tuckerem.

Odpočinek mezi směnami. § 90 odst. 1 ukládá nepřetržitý denní odpočinek aspoň jedenáct hodin během 24 hodin. Odstavec 3 dovoluje zkrátit ho na šest hodin jen při odvracení havárie nebo mimořádné události, a to s povinností následující odpočinek o zkrácenou dobu prodloužit. Jedenáct hodin zní hodně, dokud se od nich neodečte cesta z práce a do práce, jídlo a běžný život. Ze zbytku se má dohnat spánkový dluh z předchozí noci.

Přesčas. Nařízený přesčas nesmí podle § 93 odst. 2 překročit osm hodin týdně a 150 hodin ročně, celkový rozsah pak podle odstavce 4 nesmí být v průměru vyšší než osm hodin týdně za 26 týdnů, kolektivní smlouva může to období prodloužit na 52 týdnů. Přesčas na konci dvanáctihodinové směny je v tomhle světle nejdražší hodina, jakou firma může koupit.

A teď to místo, kde má většina nočních provozů díru. Vyhláška č. 432/2003 Sb. má mezi třinácti faktory kategorizace prací i psychickou zátěž. V příloze č. 1 pod bodem 10 stojí, že do druhé kategorie se zařazuje práce vykonávaná po dobu delší než čtyři hodiny za směnu ve vnuceném pracovním tempu, spojená s monotonií nebo vykonávaná v třísměnném a nepřetržitém pracovním režimu. A do třetí kategorie práce delší než čtyři hodiny za směnu, při níž je osoba souběžně vystavena všem třem uvedeným faktorům, nebo práce vykonávaná pouze v noční době.

Přečtěte si tu poslední větu ještě jednou. Práce vykonávaná pouze v noční době, déle než čtyři hodiny za směnu, je prací třetí kategorie. Tedy prací rizikovou podle § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.

Netýká se to nepřetržitých provozů, kde se směny střídají; ty spadají do druhé kategorie. Týká se to lidí, kteří dělají jen noční: stálé noční směny ve skladu a v expedici, noční ostrahy, nočního úklidu, noční směny v pekárně, nočních dispečerů, noční obsluhy čerpacích stanic. Tedy přesně těch provozů, kde se kategorizace obvykle odbyla zařazením do první kategorie s poznámkou, že se tam nic neměří.

Z třetí kategorie pak plyne řetěz povinností. O zařazení rozhoduje podle § 37 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví krajská hygienická stanice na žádost zaměstnavatele, kterou je třeba podat do 30 kalendářních dnů ode dne zahájení výkonu prací. Riziková práce znamená evidenci podle § 40. A periodické prohlídky se podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 79/2013 Sb. dělají jednou za dva roky, místo jednou za šest let u kategorie první.

Jednu věc je potřeba vyvrátit hned, protože jinak se vyhláška čte jako zdroj nákladu. Povinný příspěvek 4 % na penzijní spoření podle zákona č. 324/2025 Sb. se noční práce netýká. Zákon ho váže na třetí kategorii pro vibrace, chlad, teplo a celkovou fyzickou zátěž, a psychická zátěž mezi vyjmenované faktory nepatří. Podrobně je to v článku o příspěvku u rizikových prací. Noční práce ve třetí kategorii tedy znamená papíry a prohlídky, ne příspěvek.

Prohlídky nočních. Samostatně a bez ohledu na kategorii platí § 94 odst. 2 zákoníku práce: zaměstnavatel musí zajistit, aby byl zaměstnanec pracující v noci vyšetřen poskytovatelem pracovnělékařských služeb, a úhrada nesmí jít za zaměstnancem. Odstavce 3 a 4 pak přidávají povinnost přiměřeného sociálního zajištění, zejména možnosti občerstvení, a povinnost vybavit noční pracoviště prostředky pro první pomoc včetně možnosti přivolat rychlou lékařskou pomoc. Poslední jmenované je mimochodem přesně ta věc, jejíž absence dělá z noční směny místo, odkud se úrazy nehlásí.

Ještě jedna věc do rizik, o které se u nás mluví málo. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny zařadila v červnu 2019 noční práci do skupiny 2A, tedy mezi pravděpodobně karcinogenní pro člověka. Důkazy u lidí označila za omezené, a to pro nádory prsu, prostaty, tlustého střeva a konečníku, u pokusných zvířat za dostatečné. Není to důvod k panice ani k tomu, aby firma noční provoz zrušila. Je to ale důvod, proč noční práce patří do hodnocení zdravotních rizik jmenovitě, a ne jen jako řádek v rozvrhu.

A teď to, co v téhle sérii nebývá zvykem: pochvala. Osmihodinový strop noční směny a jedenáctihodinový nepřetržitý odpočinek jsou opatření, ke kterým se řízení únavy v jiných částech světa teprve pracně dostává, a to obvykle cestou dobrovolných programů, které zavádějí letecké a těžební společnosti. V Česku to stojí v zákoně a platí to pro všechny. Problém tedy není v tom, že bychom pravidla neměli. Problém je, že je čteme jako administrativní limity pro mzdovou účtárnu, ne jako opatření proti něčemu, co je změřené.

11. Co si z toho odnést

Rozvrh směn je bezpečnostní dokument, jen ho tak nikdo nenazývá. Data, ze kterých tenhle článek vychází, jsou starší než dvacet let a nejsou ničím kontroverzní. Riziko roste s hodinami na směně, je vyšší v noci, sčítá se přes po sobě jdoucí směny a klesá po přestávce.

Z toho plynou tři rozhodnutí, která jsou v rukou vedoucího provozu, ne bezpečáka: jak dlouhá je směna, kolik nočních jde po sobě a jak jsou rozložené přestávky. Žádné z nich nestojí ani korunu, a přitom podle modelu v tomhle článku hýbou rizikem o desítky procent. Pro srovnání: vybavení jednoho pracoviště lepšími ochrannými pomůckami stojí tisíce a hýbe s rizikem mnohem méně.

A pak je tu kategorizace. Jestli u vás někdo dělá déle než čtyři hodiny za směnu pouze v noci, podívejte se do rozhodnutí hygieny, jestli tu práci vůbec někdo někdy zařadil. Zkušenost říká, že u stálých nočních provozů to bývá nejrychleji nalezená díra v celé dokumentaci.

Další díly série vycházejí pod štítkem Jiný pohled na bezpečnost. Příští je o pravidlech, která pokrývají většinu smrtelných úrazů, a je jich devět.

12. Časté dotazy