Sedíte u PC osm hodin denně? Co k tomu říká nařízení vlády

O správném sedu u počítače se píše hodně. Většina textů ale skončí u obrázku s pravými úhly a doporučení „dělejte si přestávky“. Co k tomu říká předpis, se dozvíte málokde, a přitom je v něm řada konkrétních čísel, která se dají použít hned.

Předpisem je nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Práci se zobrazovací jednotkou v něm upravuje několik paragrafů a stojí za to je znát, protože z nich plynou povinnosti, ne jen rady.

1. Kdy se na vás předpis vztahuje

Definice je v § 34 odst. 4: prací se zobrazovací jednotkou se rozumí práce vykonávaná zaměstnancem jako pravidelná součást jeho obvyklé pracovní činnosti na soustavě zařízení, které obsahuje zobrazovací jednotku, klávesnici nebo jiné vstupní zařízení, software nebo další volitelné příslušenství.

Dvě slova v té definici rozhodují: pravidelná součást obvyklé činnosti. Nejde tedy o toho, kdo si jednou týdně otevře e-mail, ale o každého, pro koho je práce u počítače běžnou náplní. V praxi to pokrývá celé administrativní provozy, dispečinky, projekci, účtárnu i vedení.

Práce se zobrazovací jednotkou přitom spadá pod širší pojem zraková zátěž. § 34 odst. 1 písm. c) řadí mezi práce se zrakovou zátěží práci spojenou s používáním zvětšovacích přístrojů, sledováním monitorů nebo se zobrazovacími jednotkami.

2. Bezpečnostní přestávky nejsou doporučení

Nejdůležitější ustanovení celého tématu je § 35 a je krátké. Práce se zrakovou zátěží musí být přerušována bezpečnostními přestávkami v trvání 5 až 10 minut nejpozději po každých 2 hodinách od započetí výkonu práce, nebo musí být zajištěno střídání činností nebo zaměstnanců.

Z toho plynou tři věci, které se v provozu obcházejí:

• Je to povinnost zaměstnavatele, ne benefit. Formulace „musí být přerušována“ nenechává prostor.
• Lhůta běží od započetí práce, ne od poslední pauzy na kávu. Po dvou hodinách u obrazovky má přijít přerušení.
• Alternativou je střídání činností. Pokud zaměstnanec po dvou hodinách u monitoru jde na poradu, do archivu nebo vyřizovat něco jinam, požadavek je splněn. Nařízení k tomu ale dodává podmínku: dojde-li ke střídání činností, nesmí být zaměstnanec exponován faktoru zařazenému v rizikové kategorii, pro který se střídání zajišťuje.

Bezpečnostní přestávka se přitom nezaměňuje s přestávkou na jídlo a oddech podle zákoníku práce. Ta se do pracovní doby nezapočítává, kdežto bezpečnostní přestávka ano.

3. Co se skutečně poškozuje

Aby opatření dávala smysl, pomáhá vědět, čemu předcházejí. U práce u počítače jde o tři různé skupiny obtíží a každá má jiný původ.

Zraková zátěž. Oko při práci na blízko trvale zaostřuje a při soustředěném sledování obrazovky klesá frekvence mrkání. Projevy jsou pálení, řezání, rozostřené vidění na dálku po skončení práce a bolest hlavy. Právě proto míří § 35 na přerušení práce, ne na vybavení: sval, který pracuje dvě hodiny bez přestání, potřebuje změnu, ne lepší monitor.

Krční páteř a ramena. Hlava váží kolem pěti kilogramů a při předklonu se páka na krční svaly a meziobratlové ploténky násobí. Typickou příčinou je monitor příliš nízko, tedy notebook na stole, nebo dokumenty položené naplocho vedle klávesnice. Sem míří požadavek na držák písemností co nejblíže k obrazovce.

Zápěstí a předloktí. Dlouhodobé setrvání v krajní poloze zápěstí, typicky při nedostatku prostoru před klávesnicí nebo při myši umístěné daleko od těla. Odtud plyne požadavek § 50 odst. 2 na volnou plochu mezi okrajem desky a klávesnicí, která umožní opření rukou i zápěstí.

Rozdělení na tři skupiny je užitečné i při posuzování stížností. Když si člověk stěžuje na bolest hlavy, řešením bývá režim přestávek a osvětlení, ne nová židle.

4. Osvětlení a odlesky

Nejčastější závada na kancelářském pracovišti nebývá nábytek, ale umístění vůči oknu. § 50 odst. 1 to řeší jedinou větou: obrazovka musí být umístěna tak, aby na ní nevznikaly reflexy ze svítidel či jiných zdrojů, jako jsou okenní otvory, světlé stěny nebo nábytek.

Prakticky z toho plynou tři pravidla:

• Monitor bokem k oknu. Čelem znamená odlesky, zády znamená protisvětlo a oko se trvale přizpůsobuje mezi jasným pozadím a tmavší obrazovkou.
• Regulovatelné stínění. Žaluzie nebo rolety, které jde nastavit podle denní doby a ročního období.
• Pozor na světlé plochy za zády. Bílá stěna nebo skleněná příčka se v obrazovce odráží stejně jako okno.

Ke stejnému okruhu patří i požadavek na matné povrchy klávesnice a desky stolu z odstavců 2 a 3. Lesklá deska stolu pod monitorem vytváří odlesk, který je v zorném poli trvale, i když si ho člověk přestane všímat.

5. Konkrétní čísla pro pracoviště

§ 50 obsahuje požadavky, které jdou změřit. Pro obrazovku podle odstavce 1:

• na obrazovce se nesmí vyskytovat kmitání, plavání či poskakování znaků, řádků ani střídání jasů,
• jas a kontrast mezi znaky a pozadím musí být snadno regulovatelný i vzhledem k okolním podmínkám,
• obrazovka musí konstrukčně umožňovat posunutí, natáčení a naklánění podle potřeby zaměstnance,
• musí být umístěna tak, aby na ní nevznikaly reflexy ze svítidel, oken, světlých stěn nebo nábytku,
• vzdálenost obrazovky od očí nesmí být pro obvyklou kancelářskou práci menší než 400 mm,
• jas obrazovky nesmí být menší než 35 cd/m².

Pro klávesnici podle odstavce 2:

• při trvalé práci musí být oddělena od obrazovky, aby si zaměstnanec mohl zvolit nejvhodnější polohu,
• volná plocha mezi předním okrajem desky stolu a spodní hranou klávesnice musí umožňovat opření rukou i zápěstí,
• povrch klávesnice musí být matný,
• znaky na tlačítkách musí být dobře čitelné a kontrastní.

Pro stůl a příslušenství podle odstavce 3:

• rozměry desky stolu musí umožnit proměnlivé uspořádání obrazovky, klávesnice a dalšího zařízení,
• deska stolu i další zařízení musí být matné,
• držák pro písemnosti musí být co nejblíže k obrazovce, aby byly pohyby hlavy a očí omezeny na minimum,
• opěrka pro dolní končetiny musí být poskytnuta každému, kdo ji vyžaduje.

Poslední odrážka je jediná v celém výčtu, která je formulovaná jako nárok zaměstnance. Když o podnožku požádá, poskytne se, a není to věc uvážení.

6. Notebook je z hlediska předpisu problém

Požadavek na oddělenou klávesnici při trvalé práci se s konstrukcí notebooku vylučuje. Buď je obrazovka ve správné výšce a ruce jsou vysoko, nebo jsou ruce správně a člověk se dívá dolů.

Řešení, které předpisu odpovídá, je jednoduché a levné: stojan pod notebook plus externí klávesnice a myš, nebo externí monitor. U pracoviště, kde se na notebooku pracuje trvale, to není komfortní doplněk, ale způsob, jak splnit § 50 odst. 2.

U práce na dálku platí požadavky stejně. Zaměstnavatel sice nemůže zařídit cizí byt, ale může vybavení poskytnout a má zaměstnance informovat, jak si má pracoviště uspořádat.

7. Židle: na co se dívat

Nařízení konkrétní parametry židle nestanoví, ale z požadavků na pracovní polohu podle § 27 a z nutnosti dosáhnout uspořádání podle § 50 plyne, co musí židle umět.

• Nastavitelná výška sedáku v rozsahu, který umožní opřít chodidla celou plochou o podlahu při předloktích vodorovně u stolu. Dvě podmínky naráz nejdou splnit u pevné židle a u stolu s pevnou výškou; jedno z toho musí být nastavitelné, jinak přichází na řadu opěrka pro dolní končetiny.
• Opora bederní páteře nastavitelná do výšky. Bez ní se sed postupně mění v předklon nebo hrbení.
• Hloubka sedáku, která nechá za koleny volný prostor. Příliš hluboký sedák tlačí na podkolenní jamku a člověk si sedne dopředu, čímž ztratí oporu zad.
• Otáčení a pojezd, aby se dalo měnit natočení bez kroucení trupu. Právě kroucení trupu se hodnotí jako nevhodná pracovní poloha.
• Područky, které nepřekážejí. Musí umožnit dojet ke stolu, jinak si člověk sedá dál a natahuje paže ke klávesnici.

Dražší židle sama o sobě nic neřeší. Rozhoduje, jestli ji někdo nastavil pro konkrétního člověka a jestli ten člověk ví, k čemu jednotlivé páky slouží. V praxi je nejčastější nález židle s plným rozsahem nastavení, kterou od dodání nikdo nesáhl.

8. Dva monitory a další rozšíření

Rozšířené uspořádání se v předpisu neřeší zvlášť, ale odvodit se dá z § 50 odst. 3, který požaduje rozměry desky stolu umožňující proměnlivé uspořádání obrazovky, klávesnice a dalšího zařízení.

U dvou monitorů se z toho odvozují dvě praktická pravidla. Používá-li se jeden převážně a druhý doplňkově, patří ten hlavní přímo před uživatele a druhý vedle. Pracuje-li se na obou rovnoměrně, umístí se tak, aby byl střed mezi nimi před uživatelem, protože jinak vzniká trvalé natočení hlavy a trupu.

Stejnou logikou se posuzuje i umístění myši, telefonu a dokumentů: co se používá často, patří do dosahu bez natahování a bez kroucení. To, co se používá výjimečně, může být dál. Pro hodnocení rizik je to užitečná otázka, protože odhalí uspořádání, které vypadá uklizeně a přitom nutí k nevhodným polohám.

9. Pracovní poloha má vlastní limity

Sezení se posuzuje i samostatně, protože pracovní poloha je hodnocený rizikový faktor. § 27 odst. 1 dělí polohy na přijatelné, podmíněně přijatelné a nepřijatelné podle přílohy č. 5 nařízení, přičemž se používá dvoukrokový systém: nejdřív se hodnotí polohy jednotlivých částí těla podle úhlů, pak podmínky práce.

Z toho plynou dva limity, které se dají použít při posuzování kancelářského pracoviště:

• Nepřijatelné pracovní polohy: průměrný hygienický limit je 30 minut za průměrnou osmihodinovou směnu a jednotlivá poloha nesmí trvat déle než 1 až 8 minut podle typu (§ 27 odst. 3).
• Podmíněně přijatelné polohy: limit je 160 minut za směnu, opět s omezením délky jednotlivé polohy (§ 27 odst. 4).

V kanceláři se do nepřijatelných poloh dostanete snadněji, než se zdá. Typicky předklon hlavy nad notebookem, natažené paže ke klávesnici umístěné daleko, nebo natočení trupu k monitoru postavenému bokem.

10. Co se v kanceláři ještě podceňuje

Nařízení má jeden limit, který v kancelářích skoro nikdo nezná. § 29 odst. 2 stanoví, že při práci vsedě je přípustný hygienický limit pro hmotnost ručně manipulovaného břemene mužem 5 kg. Pro srovnání, při občasném zvedání a přenášení vestoje je to 50 kg a při častém 30 kg.

Pět kilogramů vsedě je málo a v archivu nebo u tiskárny se překročí snadno. Praktický závěr zní, že se břemena vsedě nezvedají; kdo má zvednout šanon z nižší police, má vstát.

11. Jak nastavit pracoviště

Když se výše uvedené požadavky převedou na postup, vyjde z toho krátký seznam, který zvládne každý sám u svého stolu:

1. Výška židle: chodidla celou plochou na podlaze, kolena zhruba v úrovni kyčlí. Nedosáhne-li člověk na podlahu, má nárok na opěrku pro dolní končetiny podle § 50 odst. 3.
2. Výška stolu a paže: předloktí vodorovně, ramena uvolněná. Zápěstí se opírá o volnou plochu před klávesnicí, jak požaduje § 50 odst. 2.
3. Vzdálenost monitoru: nejméně 400 mm, u větších úhlopříček odpovídajícím způsobem víc.
4. Výška monitoru: horní okraj zhruba v úrovni očí, aby nebyl potřeba předklon ani záklon hlavy.
5. Reflexy: monitor bokem k oknu, ne čelem ani zády. Zdroj odlesků bývá i světlá stěna za zády.
6. Dokumenty: držák co nejblíže k obrazovce, aby se omezily pohyby hlavy a očí.
7. Režim: přerušení po každých dvou hodinách, nebo doložené střídání činností.

12. Jak to zdokumentovat

Aby to nebyla jen doporučení, musí se to objevit ve třech dokumentech.

Hodnocení rizik. Zraková zátěž a pracovní poloha jsou rizikové faktory a patří do registru rizik s opatřeními. Kancelář se často odbude větou o riziku zakopnutí, což neodpovídá skutečnosti.

Kategorizace prací. Zraková zátěž je faktor, který se kategorizuje. U běžné administrativy vychází zpravidla první kategorie, ale není to automatické a musí být podložené.

Školení. Zaměstnanec má vědět, jak si pracoviště nastavit a jaký režim přestávek platí. Bez toho se opatření z registru rizik do provozu nepromítnou.

13. Jak to zavést, aby to nezůstalo na papíře

Kancelářská ergonomie má jednu zvláštnost: opatření se dají provést hned a skoro zadarmo, ale samy od sebe se neprosadí, protože nikoho netlačí. Postup, který funguje, má čtyři kroky.

1. Projít pracoviště s měřítkem, ne s dotazníkem. Většina hodnocení kancelářských rizik vzniká od stolu a vyjde z nich, že se v kanceláři dá zakopnout. Obchůzka se svinovacím metrem odhalí věci, které dotazník nezachytí: monitor 30 cm od očí, klávesnici na kraji desky bez místa pro zápěstí, člověka, který nedosáhne na podlahu.

2. Nastavit každému jeho židli a monitor. Hromadné školení tohle nespraví, protože nastavení je individuální. Půl hodiny s jedním člověkem po pracovišti udělá víc než prezentace pro třicet lidí.

3. Zavést režim přerušení. Buď přestávky podle § 35, nebo doložené střídání činností. Důležité je, aby to bylo napsané a aby to lidé znali; režim, o kterém se nemluví, se nedodržuje a zároveň se nedá doložit.

4. Zapsat to. Do registru rizik zraková zátěž a pracovní poloha s konkrétními opatřeními, do osnovy školení nastavení pracoviště a režim přestávek, do kontrolního dokladu bod o uspořádání pracovišť.

Poslední krok rozhoduje o tom, jestli se první tři někdy zopakují. Bez záznamu se nastavení postupně rozpadne, protože přijdou noví lidé, přestěhuje se kancelář a koupí se jiné monitory.

14. Kdo za co odpovídá

V kanceláři se odpovědnost rozostřuje snadněji než ve výrobě, protože riziko není vidět. Rozdělení je přitom stejné jako jinde.

Zaměstnavatel vyhodnotí rizika, zajistí vybavení splňující požadavky § 50, nastaví režim přerušení práce podle § 35, zaměstnance proškolí a plnění kontroluje.

Vedoucí zaměstnanec odpovídá za to, že se režim přestávek na jeho pracovišti dodržuje a že se uspořádání pracovišť nerozpadne. Je to on, kdo vidí, že si někdo postavil monitor čelem k oknu.

Zaměstnanec má podle § 106 odst. 4 zákoníku práce povinnost dodržovat předpisy a pokyny, s nimiž byl řádně seznámen. U kancelářské práce to znamená používat poskytnuté vybavení tak, jak byl poučen, a oznamovat nedostatky. Nastavení, které si sám rozhodí, je věc kázně; vybavení, které nastavit nejde, je věc zaměstnavatele.

15. Časté dotazy

16. Kde se to dá ověřit

Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, zejména § 27, § 29, § 34, § 35 a § 50 a příloha č. 5. Navazuje zákon č. 262/2006 Sb., § 101, § 102 a § 103, a zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví s vyhláškou č. 432/2003 Sb. pro kategorizaci prací.